Letět poprvé letadlem v Lauřině věku byla poněkud pozdní premiéra, ale Laura cítila takové vzrušení, jako by právě objevovala nový kontinent. Tiskla se nosem k okýnku, fascinovaně sledovala obláčky jako dítě, a přála si, aby Marek prožíval stejnou radost. Jenže Marek už podobných cest zažil desítky, možná stovky, a jeho zaujatý výraz připomínal spíš cestujícího, kterému za deset minut jede tramvaj než člověka, který sdílí s Laurou malý soukromý zázrak.
Až mnohem později, po měsících i letech, pochopí, jak velkou trpělivost s ní tehdy měl. Nebyl netečný; prostě jen viděl svět jinak, jinou perspektivou. Možná tou, kterou občas vidí programátoři, když už všechny možné algoritmy znají zpaměti a nepřekvapí je žádný kód.
Po příletu do Barcelony se ubytovali, položili kufry a během chvíle se milovali. Milovali se pořád, jako by byli hladoví po každém vzájemném doteku, jako by jejich těla mluvila jazykem, který nepotřebuje definice ani překlady. Ani přátelé, s nimiž do Barcelony přijeli, jim v tom nebránili. Marek s Laurou mizeli a zase se objevovali jako dva milenci, kteří si potřebují neustále připomínat, že se mají.
Jedné noci Laura propukla v pláč. Seděla na okraji postele a tiše vzlykala. Bylo jí jasné, že všechno, co tu prožívají, je jen přechodný sen, že se po návratu vše vrátí do starých kolejí – do šedi, mlčení a nejistot. Tehdy mu chtěla říct všechno, co jí drásalo srdce, co ji nutilo pochybovat, co ji bolelo víc než všechny rány, které kdy zažila. Ale místo toho se na něj podívala, setřela slzy, sedla si na něj a pomalu, téměř bolestně něžně se milovali celou noc. Pořád dokola hrála jedna jediná píseň – „Otevřená zlomenina srdečního svalu“ – jako by někdo věděl přesně, jak se Laura cítí.
Druhý večer při procházce noční Barcelonou ho Laura spontánně chytila za ruku, bylo to poprvé, nenáhodně, vědomě. Pohled na zamilované páry kolem ji provokoval, jako kdyby všichni ostatní měli právo na otevřenou lásku, jen ona ne.
Nejistě se zeptala: „Můžu?“ a natáhla k němu ruku. Marek se na ni krátce podíval a s lehkým pokrčením ramen odpověděl: „Proč bys nemohla?“ Chvíli šli mlčky, spojeni rukama, ale každých pár kroků cítila Laura, jak se Marek vytrhává, něco hledá, ukazuje, natáčí video… Nedokázal být v tom doteku přirozený. Nakonec Laura zklamaně usoudila, že mu to prostě není pohodlné, a nechala ruku volně klesnout podél těla.
O pár minut později stáli na kopci a dívali se na zářivé světlo Barcelony. Marek ukazoval do dálky, jako by se snažil zahladit předchozí okamžik. „Tohle jsme už viděli. Tamto ještě uvidíme – Sagrada Família, Parc Güell, La Rambla…“ Laura poslouchala a pomalu v ní rostla nová, drobná, ale živoucí naděje. Romantika byla zase zpět, i když stále bez názvu, bez definice. Zase věřila lásce, která byla stejně nedefinovaná jako oni dva.
