Kluk z minulosti, který neměl na festivalu vážně co dělat
Laura dojela na festivalovou louku, když už slunce klesalo k horizontu a zalévalo svět oranžovou, skoro nestydatou září. Měla jet s kamarádkou. Ta odřekla na poslední chvíli.
Rodina, víš, jak to je,
napsala s tím provinilým tónem, co se dá vycítit i z holé textovky.
Laura věděla. Rodina, děti, práce. Vždycky bylo něco důležitějšího než spontánní útěk na malý hudební festival.
Na těhle akcích je úplně jedno, jestli má člověk rozcuchané a mastné vlasy, vytahané tričko a kolena od bláta.
Zaparkovala svoji lehce unavenou Dacii. Stařičké auto už dávno rezignovalo na představu, že by se kdy mohlo lesknout jako z reklamy. Bylo jí to jedno.
S podezřelou ladností začala stavět stan vedle starého stromu.
Jabloně, která toho viděla tolik, že kdyby uměla psát, napsala by bestseller s názvem
Kolik žen pode mnou prožilo orgasmus.
Ta ladnost ji samotnou udivila. Kdy stan stavěla naposledy? Když byly děti úplně malinké?
Když se zorientovala v okolním chaosu, došlo jí, že ji přepadá panika.
Protože co může být horšího než být sama v davu lidí, kteří se přišli mačkat jeden na druhého? Jediná obrana byla mačkat se s nimi.
U stánku s pivem
S přibývající tmou ji hudba vytáhla k pódiu. Kapela zpívala o tom, jak je život buď úžasný, nebo příšerný. Klasický festivalový hit. Hudba ji po chvilce začala hypnotizovat a Laura na počáteční úzkost dočista zapomněla. Začala se rozhlížet kolem.
V davu zahlédla povědomou siluetu.
Marek. Programátor Marek. Typ, který by měl podle všech pravidel světa festivaly nesnášet.
Z nějakého důvodu tu teď stál u stánku s pivem. Znali se z podobného okruhu lidí. Možná se potkali na nějakém nudném večírku, který oba vymazali z paměti.
Ahoj,
hlesla za ním ve frontě na pivo. Hned toho trošku zalitovala. Její hlas zněl o tři tóny veseleji, než chtěla.
Hlavou ji problesklo:
Copak jsem právě objevila luxusní boty ve slevě?
Marek zamrkal a otočil se za hlasem. Pak se usmál.
Měl zvláštní poloviční úsměv. Na hranici někde mezi omluvou a výsměchem.
Ahoj.
Koupila si pivo, otočila se, a chtěla zmizet. Sotva udělala krok, uslyšela za zády jeho hlas.
Počkej. Odkud se známe?
Zastavila se.
Ty nevíš?
Popošel blíž.
Tuším. Ale nejsem si jistý. Konference? Nebo nějaký projekt?
Asi něco takového,
odpověděla a tentokrát se na něj podívala.
Zkoumal ji. On asi zrovna neobjevil boty ve slevě, ale našel dávno zapomenutý program.
Hledal přesnější odpověď někde hluboko v ní. Ne na ní. V ní.
No, asi ano,
řekl nakonec.
Ale nevím, jak jsem tě mohl v tomhle životě zapomenout.
Pojď se mnou
Instinktivně přitiskla ruce k tělu.
Bylo na něm něco, co ji táhlo a zároveň varovalo. Působil lehkovážně, jako by všechno byla jen hra. Jen ten pohled napovídal, že hrou mohl být i on sám.
Tak už sis vzpomněl,
řekla a měla se k odchodu. Udělal krok blíž. Hlas mu změkl.
Neodcházej. Pojď se mnou na chvíli. Něco ti ukážu.
Zaváhala. Rozum jí říkal, ať jde zpátky ke stanu.
Ať je sama, jak měla nakonec v plánu. Ale probudila se v ní dávno odložená touha. Aby ji někdo nenechal odejít.
Dobře. Na chvíli.
Zatímco kapela hrála o tom, jak je život buď úžasný, nebo příšerný, ztratili se spolu v davu. Šla za ním dobrovolně a s příjemným neklidem. Jako když člověk tuší, že nastupuje do vlaku, který jede opačným směrem. Přesto nastoupí.
Opačný směr totiž někdy voní líp než správné rozhodnutí. A tenhle voněl pivem a létem. A klukem, kterého si její tělo zapamatovalo rychleji, než jabloň začala vyprávět.
