Odjezd na chalupu měl lehkost. V obchodě se smáli, přihazovali víno, chipsy, slaný karamel. Marek žertoval, že „hlavně ať koupí rum, co se pije i za trest“, a Laura se smála. Těšila se. Na jejich pokoj. Na společné chvíle. Na chvíli, kdy se bude cítit vedle něj doma.
Rozmístění po příjezdu ale řídila Jana. Ta Jana, která se usmívala, ale ne tak, aby člověk nevěděl, že se drží na distanc. Laura cítila její pohled. Možná si to jen domýšlela, možná ne. Ale bylo by jí to jedno, kdyby Marek držel její ruku. Jenže Marek se rozplynul do skupiny. Patřil všem. Jí ne.
Laura se snažila. Pomáhala v kuchyni, nabízela pomoc, rozlévala víno, naslouchala vtipům, i těm, které nerozuměla. Cítila se trochu bokem, ale ne vyvrženě. Učila se plavat v tom, co nebylo její.
V bazénu plavala jako jediná. Voda jí hladila kůži, hlava byla prázdná. Počítala si bazény. Hlásila mu s nadšením: „Šest! Osm! Deset!“ Přikývl. Usmál se. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy věřila, že k němu znovu našla cestu.
Večer padal pomalu, sklenky se plnily, hlasitost rostla. A pak zůstali jen čtyři. Marek, Laura, Jana a její přítel. Seděli na terase, smáli se, víno sladce otupovalo rány. Marek byl klidný. Až do té věty.
„Víš co? Já ti na nějakou Sicílii seru.“
Vykřikl to nahlas, hodně. Nečekaně. Bylo to jako rána, která přijde zezadu.
Laura ztuhla. Nechápala. Co se děje? Kde se to vzalo?
Další slova doléhala tlumeně, jakoby z vody. Jen útržky. Výčitky, tón plný zloby. Srdce jí bušilo, hlava se motala. Rozběhla se nahoru, kufr, oblečení, třesoucí se ruce. Chtěla pryč. Zmizet z místa, kde ji někdo právě odkopl, aniž by řekl proč.
Seběhla ze schodů. A zvrkla si kotník. Padla. Tělo na dřevě, bolest v kotníku, v hlavě, v srdci. Někdo ji viděl. Nepamatovala si, kdo. Dostala se zpátky do pokoje. Zavřela oči. Chtěla jen spát. Aby to přestalo.
Ráno bylo mlhavé. Ne z počasí, ale z rozpoložení. Marek byl odměřený, tichý. Šlo se na výlet. A ona, s nateklým kotníkem a bolavým srdcem, šla taky. Nechtěla být ta, co se vzdá. Belhala se mezi ostatními, zatínala zuby, dělala, že je v pořádku.
Ale nebyla. A Marek to věděl. A stejně se jí vyhýbal. Smál se s ostatními, s Janou, s každým kromě ní. Jako by byla průsvitná. Jako by přítomnost u něj v pokoji neznamenala vůbec nic.
Nepřítomně došla zpět na chalupu. Nevěděla, jestli zůstane, nebo odjede. Ale Marek dál neřekl nic. Ani večer. Ani před spaním. Jako by to celé neexistovalo. Nebo neexistovala ona.
Celý víkend nevěděla, jestli na Sicílii pojedou. Předtím se těšila. Byl to její nápad. Dva týdny. Moře. Výdech. Vztah. Teď se to všechno rozpadalo v ní. I mimo ni.
V autě cestou zpět nabrala odvahu. Zeptala se. „Poletíme tedy?“
Marek se díval z okna. Pak řekl: „Když už máme letenky.“
Zalapala po dechu. Nedokázala rozeznat, jestli to bylo odpuštění, nebo rezignace. Jestli to myslel vážně. Ale její mozek začal hledat důvody. Výmluvy. Odpustila mu v duchu. Pro jeho možné těžkosti, pro jeho únavu, pro všechno, co si s sebou nesl.
Když se u něj doma loučili, milovali se. Tentokrát jinak. Méně něžně, víc jako úleva. Jako usmíření, které ale neřeklo slovy vůbec nic. Laura se nechala vést. Ne protože nevěděla, co chce. Ale protože ho pořád milovala. Stres, který jí bzučel v těle jako špatně naladěné rádio, na chvíli utichl. Byli zase spolu. Aspoň tělem. A před nimi ležela Sicílie. Ještě pořád mohla být krásná. Pokud oba budou chtít.
