Letná ji vítala sluncem. Cyklisti, psi, děti na dekách. Laura přijela s kolem, se špekáčky v batohu, s touhou i těšením, které si ani nedovolila pojmenovat. Těšila se na grilování. Na Marka. Na pocit, že někam patří. I kdyby jen na tenhle víkend.
Marek ji otevřel, ale dál cosi řešil se spolubydlící Zuzanou, a ta konverzace se najednou rozrostla do něčeho většího. Laura, ztichlá, sledovala střípky, které k ní doléhaly jako přes sklo. Až jí došlo, že se neřeší páteční grilování v parku. Ale chalupu. Tu chalupu, o které ona nic zatím nevěděla, ale tušila. Srdce jí začalo bušit. V krku sucho, v břiše tlak, jako když se vám tělo pokusí říct pravdu dřív než mysl. Nechtěla to slyšet. Ne takhle. Ne z cizích útržků mezi Zuzaniným smíchem a Markovým „jo, to domluvíme“.
Zavřela se do jeho pokoje. Vzala si pár hlubokých nádechů, ale nepomáhalo to. Cítila se jako vetřelec ve vlastním příběhu.
Přišel za ní. Řekl, že ji chtěl taky pozvat. Řekl to s tím výrazem, který byl na pomezí lítosti a podráždění. Vysvětloval. Ale Laura nevěřila. Mezi větami zůstával prostor, který nezaplnil. A právě ten ji bodal nejvíc.
Nicméně večer se rozjel bez ohledu na to, co prožívala. Maso na grilu vonělo a prskalo, víno teklo, lidi se smáli. Všichni. Jen ona ne. Marek se bavil. Se všemi. Nejvíc se Zuzanou.
Laura seděla trochu bokem, s červeným vínem v plastovém kelímku a bolestí, která se nedala vytřást z ramen. Během grilování se Marek věnoval všem, jen ne jí. Nejvíc Zuzaně. Laura měla pocit, že se propadá do sebe. Byla unavená, bolela ji hlava, tělo se zalykalo bolestí a menstruace, která přišla jako blesk, ji dorazila.
Tak aspoň pila. Aby přežila večer, kde byla přítomná jen tělem. Pomohl jí smích s několika Markovými přáteli. TI byli vřelí, nehráli si na nic, a v jejich společnosti se dalo na chvíli zapomenout.
V průběhu večera začala hodně krvácet. Menstruace byla silná a ona slabá. Fyzicky i emočně. Zatínala zuby. Nepřišla si krásná. Nepřišla si chtěná. A z Marka vyzařovala lhostejnost. Možná chlad. Možná jen jiný druh přítomnosti, který ji nezahrnoval. Opila se. Ne moc, ale dost na to, aby mohla přežít.
Cesta z grilování byla jiná. Rozhádaní, unavení, odtržení. Ostatní pokračovali do města, oni dva domů. Jako cizinci, co na sebe zapomněli mluvit. Sobota byla velmi těžká. Marek byl odtažitý.
Odpustil, říkal. Ale Laura věděla, že neodpustil. Že si něco přidal na seznam. Že přibylo další „taková je“, které si zapíše do hlavy.
V neděli vyrazili na to domluvené kolo. Marek byl od začátku podrážděný. Mlčel, pak se poškleboval. Když se ho Laura, s tichou nadějí, zeptala, jestli s ním mohla jet na Colours of Ostrava, pousmál se. Ironicky a odtažitě. Takovým tím smíchem, který bolí víc než křik.
Jako by tím chtěl říct: „Za to, jak ses chovala na grilování?“ Ale ona se nechovala zle. Byla smutná. Byla ponížená.
Cítila se jako někdo, kdo je na večírku navíc. Kdo byl pozván z povinnosti. Jako ten, kdo je rád, že mohl přijít, ale neměl by zůstávat příliš dlouho.
A přesto se po tom víkendu ještě potkali. Na koncertě. Jen na chvilku. ˇÚsměvy, objetí. Nic, co by nasvědčovalo, že se mezi nimi něco zlomilo. Marek působil jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou. A Laura? Ta byla veselá až moc. Jako když se někdo snaží přesvědčit sebe i ostatní, že je všechno v pořádku. Spala u něj. Bylo to milé, ale tak nějak prázdné. Marek mluvil málo, a když mluvil, jako by to nebylo s ní, ale do prostoru.
K chalupě pořád nic nevěděla. Byl to víkend, na který se původně těšila, ale teď se změnil v neznámou, do které nebyla zasvěcená. Až pár dní před odjezdem ji Marek přidal do skupiny, kde se domlouvaly detaily. Byla tam jako ta poslední. Dodatečně. Jako když někoho zapomenete pozvat na oslavu a pak se to snažíte napravit, ale už je pozdě. Už je cítit, že nebyl v plánu.
Kromě chalupy byl před nimi další velký plán. Dva společné týdny na Sicílii na začátku léta.
Byla smutná. Před lidmi se usmívala, v sobě se sesouvala. Vnímala tlak v hrudi, co nešel vydechnout. Touhu, která nenašla svůj tvar. A otázky, na které nikdy nebyla pozvána, aby se zeptala. A přesto jela.
Protože pořád ještě věřila, že se někde mezi řádky může skrývat odpověď, která by stála za to. A že když se díváme zpříma, třeba jen na chvíli, může z toho vzniknout něco opravdového. Nebo aspoň dost na to, aby se to dalo unést.
