Laura měla podezření, že Marek ji chce jen v určitých situacích. Jako kdyby byla typ bot, který si člověk vezme na hezkou procházku, ale ne už třeba na pohovor do práce. Bylo jí jasné, že existují místa, kam ji Marek prostě nevezme – možná proto, že se bojí toho, jak by ji měl představit, možná proto, že se bojí sám sebe, a možná taky jen proto, že neví, jak se na podobných akcích vlastně chovat.
Když tedy Marek začal mluvit o tom, že se chystá na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, Laura se rozhodla, že tentokrát tuhle hru na „bere mě, nebere mě“ prostě zariskuje.
„Marku,“ řekla mu jednou odpoledne hlasem, který připomínal spíš sedmnáctiletou holku než čtyřicetiletou matku dvou dětí. „Co kdybych jela s tebou? Do tý Jihlavy?“
Nastalo ticho. Laura cítila, jak jí buší srdce, jako kdyby mu právě oznámila, že je těhotná nebo že její dům shořel na popel.
„Jo, jasně, proč ne?“ řekl nakonec Marek tónem, jako by to byla ta nejbanálnější věc na světě. A Laura měla pocit, že právě dobyla Jižní pól.
Jihlava dopadla překvapivě dobře. Bylo tam chladno, filmy byly zvláštní, trochu divné a místy nudné, ale oni se bavili dokonale. Byli jako dva teenageři, co utekli z domova. Když ostatní odešli sledovat další dokumentární esej o vykořisťování kdesi ve světě, oni se v opuštěné tělocvičně milovali. Laura měla pocit, že se vrátila v čase a že je všechno, úplně všechno, jak má být. V té chvíli věřila, že možná konečně našla tu správnou kolonku, kam s Markem patří.
V listopadu měla Laura narozeniny. Rozhodla se je oslavit na své chalupě, a ačkoliv věděla, že je velká šance, že Marek nedorazí, pozvala ho. Když se nakonec objevil ve dveřích, vypadal jako člověk, který omylem nastoupil do špatného autobusu, ale snaží se to hrát sebevědomě. I tak byla Laura šťastná.
V noci ji pak předal narozeninový dárek, který vypadal přesně jako něco, co by od něj čekala – trochu tajemný, trochu krásný a hodně komplikovaný. „Pojedeme spolu na výlet,“ řekl jí, „do neznáma. Někde si konečně pořádně odpočineš.“
Laura tehdy netušila, že právě dostala něco, co se nikdy neuskuteční. Ale v tu chvíli to nebylo důležité. Důležité bylo, že Marek tam byl, že na chvíli cítila, že patří jeden druhému.
Pak přišla opravdická zima. Barák se nořil do sněhu, všechno začalo být těžké, studené a vyčerpávající. Laura štípala dříví, odhazovala sníh, řešila zmrzlou vodu a v mrazivých ránech zírala na telefon a čekala na zprávu. Marek mlčel jako zakletý princ. Nikdy jí nepřišla zpráva: „Jak ti je, Lauro?“ Ani „Potřebuješ něco?“ Mlčení bylo ohlušující a nedalo se překřičet ani večerní sklenkou vína.
V tu zimu se Laura zamilovala do písničky „Dvě labutě“. Pouštěla si ji pořád dokola, když večer seděla u stolu a snažila se pochopit, co je na ní špatně. Protože někde v sobě měla jasno – chyba musí být u ní. Marek přece nemohl být špatně. On byl krásný, inteligentní, i když komplikovaný, tak zároveň úžasný, takže problém byl zaručeně u ní, v její nemožnosti mu rozumět.
„Ježišmarjá, vždyť já jsem už dávno měla přestat věřit na labutě a prince,“ řekla si jednou večer nahlas. „Kdybych se držela slepic a koz, co mám za barákem, bylo by mi teď líp.“
A pak se cynicky usmála sama sobě.
Protože láska k Markovi nebyla jako ty dvě labutě z písně, které spolu letí Vesmírem. Byla spíš jako podivný pták, který občas zmizí a objeví se zase, když se mu zrovna chce.
Ano, Laura věděla, že nikdy nežila jednoduché vztahy. Vždycky je měla spíš jako těsné boty, ve kterých se sice chodit dalo, ale člověk musel zaťat zuby. Tentokrát se ale začínala obávat, že už se jí dělají na nohách puchýře, a že tahle cesta bolí trochu moc.
A přesto pokračovala. Protože někde hluboko v sobě pořád věřila, že když tuhle zimu přežije, přijde možná jednou i to vysněné jaro.
