Jen tak.

Jen tak kliká a pije.
Uzavírá kruh, trochu kleje.
Venku zrovna leje.

Tělo zaseklo se v prostoru,
srdce bije a bolí, ve vzpomínkách viděla je 2 spolu.
Jak na potvoru.

Vděčnost zápasí s hněvem,
čím byla zas opitá? Medem?
Asi pohledem.

Sundala pár slupek, jen tak,
a začala být volná jako pták.
Fakt jen tak.

Jen tak škubala si peří,
bála se, že trochu věří.
Jak to prý dělají partneři.
A ne soupeři.

Tušila, že dojde až na to prázdné místo,
navzdory, jen tak, šla skoro najisto.
Fuj, sadisto!

Snědla studenou večeři,
stála tam nahá, bez peří.
A přála si příměří.

Tělo zůstalo viset nad prázdným místem,
usínala, přikryla se listem.
Tiše čekala, přimknutá k brzdovým čelistem.

Ve dne držely ji zkrátka,
v tom uviděla zadní vrátka.
A tak zůstala jen památka.