Laura odjela za Julií na chalupu a strávila u ní dvě noci.
Bylo to přesně to, co potřebovala, aniž by to věděla dopředu. Ranní káva na zarostlé terase, kde tráva přerůstala přes dlaždice a nikomu to nevadilo. Večeře z toho, co bylo v lednici. Víno na louce, kde se nezapadalo do terénu, ale do rozhovoru. Julie uměla naslouchat způsobem, který netlačil. Jen seděla, dívala se na stromy a nechávala věci dorůst do správné velikosti.
Laura jí řekla o Sicílii. O té větě po návratu. O restauraci. O tom, jak Marek objednal kávu a pak jako mimochodem položil na stůl větu, která přeťala léto vejpůl.
Julie nic nekomentovala. Jen dolila. To bylo někdy víc než cokoliv jiného.
Třetí den se balily. Julie mířila do Prahy za maminkou, Laura za Markem. Byl to plán, který dával smysl. Rozloučit se, i přes bolest, než si odjede na „své“ léto. Pak ale najednou přišla zpráva od Radka.
Radka znala z Banátu. Muzikant, ticho v pohybu, člověk, co nepotřebuje zaplňovat vzduch slovy, pokud zrovna nezpívá. Napsal jednoduše: „Budu v Praze, vy prej taky, vím to od Julie, nedáme si pivko?“
Laura Markovi o plánovaném setkání nepsala. Ne záměrně, jen se jí nechtělo vysvětlovat. Domluvila se s Radkem a Julií na večer.
Pak si to rozmyslela. Nebo spíš: zavolala Markovi.
Přijel. Samozřejmě přijel. Marek přicházel vždycky, když ho pozvala, a odcházel vždycky, když rozhodl sám. Hospoda v centru, čtyři lidi u jednoho stolu, s chlazeným pivem a ten zvláštní druh konverzace, kdy každý ví trochu víc než ostatní a nikdo to nepojmenovává.
Marek byl v pohodě. Bavil se s Radkem o hudbě, technologiích, o AI, o tom, jak se mění svět. Radek poslouchal zdvořile a Laura sledovala je oba a přemýšlela, jak je možné, že dva tak různí lidé umí sdílet vzduch u jednoho stolu, aniž by cokoliv prasklo.
Julie ji kopla pod stolem. Laura ji ignorovala. Pak si s Radkem vyšli na cigaretu.
Stáli před hospodou na dlažbě, která ještě držela teplo z odpoledne. Praha v létě voní jinak. Asfaltem, pivem, lípy doznívají. Radek si zapálil, a zapálil také Lauře. Chvíli mlčeli tím způsobem, kdy ticho není nepohodlné, jen plné.
„Lauro,“ řekl.
„Hm.“
„Líbíš se mi.“
Řekl to prostě. Ne jako vyznání připravené dopředu, ne jako tah ve hře. Jako fakt, který mu bylo líto zatajovat. Laura se podívala na ulici. Na auto projíždějící příliš rychle. Na rozsvícené okno naproti.
„To je milé,“ řekla konečně.
„Není to jen milé.“ Usmál se. Trochu smutně, trochu ne. „Ale to jsem chtěl říct. Víc nechci.“
Cigaretu dopalovali v tichu. Pak se vrátili dovnitř.
Laura seděla zbytek večera vedle Marka, jejich ramena se dotýkala a ona přemýšlela, jak se dají ve stejný čas nést dvě tak různé věci. Marek ji vzal za ruku. Bylo to automatické, přirozené, jeho. A přesto, nebo právě proto, ji to bolelo způsobem, pro který neměla název.
Přespala u Marka.
Ráno bylo rychlé, praktické. On se balil. Kufr byl skoro připravený už od včera, trička přeložená s tou Markovou pečlivostí, která vždycky trochu zasáhla, jako by každá věc měla své místo, jen Laura nikdy přesně nevěděla, jaké je to její.
Colours of Ostrava. Pak Uherské Hradiště. Filmová škola, přednášky, lidi z oboru, nová energie. Marek o tom mluvil s tím svým světlem v očích. Tím, které se rozsvěcovalo na věci, které ho zajímaly, a které Laura milovala a zároveň nesnášela, protože nikdy nevěděla, kdy se rozsvítí kvůli ní.
„Měj se,“ řekl ve dveřích. Políbil ji. Krátce, věcně.
Laura stála na chodbě a dívala se za ním, jak bere kufr, jak mizí za rohem schodiště.
Byl to odchod jako každý jiný. A přece, tentokrát ho sledovala jinak. Bez té staré bolesti, že odchází. Spíš s tím nečekaným pocitem, že možná ona také odchází. Kamsi, kde zatím nezná cestu.
Jen to léto, pomyslela si. Nechám mu jeho léto. Čeká je zase Banát. Bude to dobré, neztratí se. A pak vyšla z Markova bytu i ona, nasedla do svého auta a jela domů, kde na ni čekaly děti, zarostlá zahrada a ticho.
