Dny po smrti psa byly tiché. Ne tím hezkým, klidným tichem, ale tím, co proniká pod kůži. Laura sedávala u okna, dívala se na louku za domem… Občas si četla zprávy od cizích mužů, kterým odepisovala jen ze zvyku. Hledala kontakt, ale ne spojení. Žádné z těch lidí si po pár dnech nepamatovala.
Pár dní po smrti psa se Marek ozval. Věcně, trochu opatrně, skoro jako kdyby testoval, jestli ho ještě pustí dovnitř. Pustila. Ne rovnou, a rozhodně ne bez bolesti. Ale pustila. Napsala mu zase, že pes umřel. Že to bylo těžký. On odepsal, že je mu to líto. A že ji moc rád uvidí.
Cítila v tom známý rytmus. Vzdálení, přiblížení. Ne slib, ale gesto. Možná i omluvu.
Domluvili se, že se uvidí na koncertě Terne Čhave. Byl to jeden z těch večerů, kdy jaro přechází v léto, kdy se vzduch tetelí něčím, co si člověk ještě nedokáže pojmenovat, ale už to cítí.
Stáli vedle sebe mezi ostatními, Marek měl tmavý sako a Laura si všimla, že mu to sluší víc než obvykle. Usmál se na ni způsobem, který znala z minulosti. Trochu klukovsky, trochu jako by něco slíbil. Nemluvili o tom, co bylo. Ale dotkli se rukama. A v tom doteku bylo všechno.
Po koncertě se sebrali a odjeli spolu na její samotu. Vyzvedla děti od kamarádky. Marek jim pomohl s batohy a večer rozdělal oheň. Druhý den si udělali výlet na zámek Orlík. Na Orlíku foukal vítr, ale Laura se poprvé po dlouhé době usmívala, aniž by to musela nutit.
I druhý den pekli špekáčky, děti se smály a Marek, i když byl pořád trochu mimo, jako by ho něco z jeho světa pořád stahovalo zpět, se snažil být přítomný. Občas vzal Lauru kolem ramen. Občas ji pohladil ve vlasech. Ne slovy. Tělem.
Byli milenci. Ale Laura se s tím pořád nemohla smířit. Chtěla víc. Nebo to možná nebylo o definici… Možná hlavně o naději. Možná o iluzi. Těžko říct, co z toho je horší.
A pak ji to napadlo. Že děti v létě odjíždějí na měsíc pryč. Že bude mít volno sama pro sebe. Že by mohli někam zmizet. Spolu. Třeba na Sicílii. Mluvila o tom nesměle, jako by mu nabízela sen, který si není jistá, že si smí dovolit mít.
Marek překvapivě souhlasil. Ne nadšeně, ale upřímně.
„To zní dobře,“ řekl a podíval se na ni způsobem, který ji zahřál.
Od té chvíle v ní začal růst nový vítr. Sicílie, místo, o kterém jí táta kdysi říkal, že tam odtud pochází prapraděda. Že tam někde začíná jejich příběh. Cítila v tom hloubku, směr, možná nový začátek.
A Marka to těšilo. Její radost byla nakažlivá, a on se na ni díval tak, jak to uměl jen občas. Když byl celý tady. Smál se s ní. Držel ji za ruku při koncertech. Posílal jí odkazy na písničky. Na chvíli to vypadalo, že je všechno možné. Že oheň, který je kdysi zapálil, ještě nevyhasl. Možná jen čekal na další jiskru.
Laura si uvědomila, že i když ten plamen může znovu pálit, taky hřeje. A že někdy člověk musí vstoupit do stejné řeky. Ne proto, že zapomněl. Ale proto, že se chce znovu nadechnout.
