Laura přijela k Markovi po dvou neklidných nocích. Unavená. Tělem i duší. Chtěla být s ním, ale nedokázala si přestat klást otázku, co vlastně jsou. Co spolu jsou. Co pro něj znamená.
Stál na chodbě, když přišla. Mluvil se spolubydlící Zuzanou.
Zrovna říkal: „Já jsem kdysi docela dlouho chodil s jednou holkou…“ Laura si zula boty, hodila batoh doprostřed chodby a bez jediného slova vešla do obýváku. Ne že by žárlila. Jen na to neměla sílu. Vážně, ani pusu?
Za chvíli se ozvalo: „Kam šla ta Laura?“ A hned nato se objevil mezi dveřmi do obývacího pokoje. Dal jí pusu. A všechno zase bylo v pořádku. Aspoň na chvíli.
Milovali se, toužebně, ale rychle. Bylo to to jediné, co stihli. Měli už sedět v tramvaji a jet za Tomášem a Terezou na smažák a jazz. Laura se ještě třásla doznívajícím orgasmem, když si natahovala silonky. Venku pršelo. Vyrazili na Letnou, ona se ho držela za rámě a v ruce svírala deštník, co se vždycky blbě zavíral. Když běželi na tramvaj, chtěla mu to ulehčit. Pustila se ho, zavřela deštník a v tu chvíli se to stalo.
Krásná držka. Naplno. Před tramvají. Koleno ji zabolelo hned, silonky roztrhané, ale snažila se nedat nic znát. „V DM si koupím nové,“ řekla. Marek se na ni podíval, trochu provinile. Aby situaci odlehčil, ukázal starou díru na kalhotách.
„Hele, mám taky díru. Jsme si kvit,“ usmál se.
Až po pár dalších chvil si všimla, že její koleno krvácí do tvaru velkého písmena T. Když se snažila vstát, cítila bolest, která už dávno nebyla jen fyzická.
Marek pochopil, že se svým vtipem o staré díře na riflích už nezaboduje: „Půjdeš domů, já koupím desinfekci a silonky,“ řekl a podal jí klíče.
Odbelhala se domů. Za chvíli byl zpátky. Na stůl položil černé punčochy a desinfekci. Přesně ty, co si kupuje ona. „Já to trefil,“ řekl se smíchem.
Seděla na gauči s bolavým kolenem, on jí opatrně čistil ránu a něco si pro sebe mumlal. Když dodal „do svatby se to zahojí“, trochu se zarazila. Co to říká? Ale neřešila to. Usmívala se. Možná i proto, že už několik hodin nejedla, měla za sebou neklidné noci, mokré ulice a pád. Celá se třásla. A Marek se o ni staral.
Na jazz přijeli pozdě, ale koncert neprošvihli.
Tomáš a Tereza byli společní přátelé z oboru, a také první lidé, kteří je zažili spolu. A vypadalo to, že to brali jako samozřejmost. „Až přijedete do Kadaně… Jestli vám nevadí spacáky…“ říkali s úsměvem. A Laura cítila, jak se jí v těle míchá hřejivá radost s tíhou nejistoty.
Byli spolu? Ne? Pro ni to bylo jasné. ANO cítila to ve způsobu, jak se Marek dívá. Ale pořád se cítila nejistě. Jako by nevěděl, jestli se k ní může naklonit, jestli ji má pohladit. Proto to pro ni bylo tak bolavé, tak skutečné.
Bavili se, smáli. Pili. Naivně si řekli, že se na dvě piva staví, a půjdou domů. Ale večer se protáhl až do rána. Doma otevřeli rum. Laura se svlékla do spodního prádla a prošla kolem něj.
Pustil písničku, „Otevřená zlomenina srdečního svalu“. Písničku, kterou v Barceloně pouštěl celou noc. A taky se jí celou noc dotýkal, až do morku kostí.
„Minule to tu hrálo asi padesátkrát,“ usmál se.
„Já vím,“ hlesla.
Bylo skoro pět ráno, když se zvedli a šli spolu do ložnice. Do jeho pokoje. Do jeho života. V tom tichu, kde slova byla zbytečná a doteky říkaly všechno.
Laura nevěděla, co bude zítra. Ani co bude s nimi. Ale v tu chvíli to bylo jedno. Protože tam byl. Přítomný. A i když ji bolela noha… bylo to možná poprvé za dlouhou dobu, kdy se nebála padat. Protože ji někdo zvedl, ošetřil, a zůstal.
