Rozhodnout se nebýt.
Nechat jít.
Nebo zabít.
Bloumat světem napříč,
když oblbne tě pouhý chtíč
a ušiješ si na sebe bič.
V ten večer z čistého nebe
přišla náhle o tebe.
Ale hlavně, ne o sebe.
Ta slova se Lauře vracela celé dny. Musela si je napsat, protože zůstaly hluboko v ní. Jako tiché hučení v hlavě, které se ozývá, když je člověk dlouho sám, i když technicky vzato sám není.
Marek se několik dní neozýval. Ne tak, aby se dalo říct, že zmizel. I když to si v tu chvíli myslela.
Spíš tak, že tu byl někde mimo její dosah. Laura chodila po Praze, dýchala jaro, šla sama na koncert. Stála v davu, světla na pódiu se lámala o její tvář, a ona cítila, jak je prázdná.
Zkoušela mu psát. Mlčení. Volat jen v případě nouze, zatím neměla osobní povolení. Zkoušela volat, jen když si dala sklenku vína, a tušila, že to skončí fiaskem. Protože prostě… nejspíš programoval.
Spala jinde. Kousek od něj. Paradoxně blíž než kdy dřív. Zvala ho k sobě. Ne naléhavě. Jen tak, jak zveš někoho, koho miluješ a nevíš, jestli ještě smíš.
Mezitím potkala Richarda. Šla s ním ven. Na večeři.
Ta byla milá. Jednoduchá, a teoreticky správná.
Seděli proti sobě, on byl pozorný, klidný, přítomný. Takový ten muž, o kterém by kamarádky řekly: „Tohle je přesně ten typ, co by sis měla vybrat.“ Laura se usmívala, ale někde hluboko v ní se nic nehýbalo.
A v tu chvíli přišla zpráva.
Dlouho jsem nekoukal na zprávy.
Jediný, co mě může otrávit, je nějaké naléhání. Taky Tě rád uvidím.
Zpráva asi po dvou týdnech. Četla to znovu a znovu. Bylo to jako potvrzení toho, čeho se bála. Seděla tam s Richardem, ale rozhodnutí už se odehrávalo jinde. V těle, v hlavě, ale hlavně v srdci. A taky v nostalgické paměti. V lásce, která se jí zatím nepodařila rozložit na rozumné argumenty.
Večeři nějak přežila. Rozloučila se slušně. Definitivně. Richard si zasloužil víc než být náhradníkem za někoho, kdo neuměl zůstat.
Na operu nakonec šli.
La Traviata.
Lístek, který mu koupila k Vánocím a předala v Lisabonu. Tehdy, když ještě věřila, že symboly mohou něco změnit.
Seděli vedle sebe. V divadle, kde se zpívalo o lásce, která je krásná právě proto, že nemůže vydržet. Laura cítila Markovo koleno u svého. Nehledal ji rukou. Ale byl tam. Přítomný. Tichý.
Když zaznělo Addio del passato, Laura měla co dělat, aby se nerozplakala. Bylo to, jako by někdo zpíval přesně o nich. O pokusech. O nemožnosti. O tom, že někdy nestačí chtít.
Po představení šli k němu. Cestou ji chytil za ruku a řekl: „Jsem moc rád, že jsi mě pozvala.“
Milovali se. Bez slov. S těmi známými doteky, které ji uměly rozpustit i zlomit zároveň. Jeho ruka na jejích zádech. Noha přitisknutá k její. Pohled, který říkal všechno a nic.
Ráno, než odešla, se ho zeptala. Tiše. Opatrně.
„Vadilo by ti, kdybych sdílela fotku nás dvou z opery?“
Na vteřinu zaváhal. Pak řekl:
„No jasně, nevadí.“
Byla to maličkost. Ale pro Lauru obrovská. Sdílet. Přiznat. Neutíkat.
Po pár skleničkách, když šly děti spát, dala fotku na sociální sítě. Bez vysvětlení. Bez slov. Jen moment. Dva lidé. Jeden večer. Věděla, že se zase vrátila do stejných kolejí. Přibližování. Vzdalování. Naděje. Bolest.
Ale tentokrát v tom bylo něco jiného. Ne jistota, ne happy end. Ale záblesk prostoru.
Jako by si oba, každý po svém, začínali přiznávat, že chtějí zkoušet znovu. A někdy je právě tohle ten největší krok. Ne vpřed. Ale zpátky k tomu, co ještě nechceš pustit.
