Bylo půl března a Marek se konečně vracel domů. Laura cítila, jak se jí hruď svírá nervozitou a nejistotou, která se v posledních měsících stala její nechtěnou společnicí. Po dlouhém období ticha, Markových cest, pracovních zahlcení a bolestné vzdálenosti, se zdálo, že jejich vztah stojí na vratké hraně. A přesto, když napsal, že ji chce vidět, něco v ní se opatrně probudilo.
Bylo to právě před jejím odletem do Bari s dětmi – do města, kde si před několika měsíci s Markem zažili první společnou dovolenou. „Bari bude tentokrát jiné,“ pomyslela si, když s dětmi balila kufry. „Bez Marka, ale se vzpomínkami, které mě možná zahřejí, možná zabolí.“
Ještě než odletěla, sešli se. Když ho viděla ve dveřích, jak stojí s tím zvláštním, trochu nejistým úsměvem, rozbušilo se jí srdce. Marek ji beze slova políbil a objal. To objetí bylo silné, konejšivé a přitom zoufale naléhavé. Jakoby tím chtěl říct všechno, na co mu poslední týdny nestačila slova.
„Moc jsi mi chyběla,“ řekl tiše, a Laura najednou věděla, že to není jen fráze. Milovali se dlouho, vášnivě, jako by tím chtěli překlenout všechna ta tichá, bolestivá období, kdy si každý sám kladl otázky, na něž nedostával odpovědi.
Když pak odletěla do Bari, cítila v sobě něco jako smíření. Procházela s dětmi stejnými uličkami, kde s Markem poprvé pocítila, že možná existuje společná cesta. Slunce pálilo, vůně panzerotti a kávy jí připomínaly Marka na každém kroku, ale byla tu také radost z přítomnosti dětí.
Bari jí dalo čas si odpočinout, uvědomit si, že život, i když někdy zatraceně bolí, je stále krásný.
Po návratu z Bari však opět narazila na Markovu mlčící zeď. Komunikace mezi nimi znovu stagnovala, přerušovaná zprávami, které připomínaly zmatené veverky běhající sem a tam bez jasného cíle. „Nepotkáváme se v nějakém společném těšení už víc než dva měsíce,“ napsala mu v zoufalství jednou večer, slzy v očích a srdce na dlani. Marek odpovídal zdrženlivě, zahlcen prací, zahlcen sám sebou.
„Míšo, já se prostě těším na tebe a je mi jedno, kam půjdeme,“ napsal jeden večer před setkáním nakonec a Laura pocítila úlevu, byť jen na chvíli. Byla to snad první jasná věta po dlouhých měsících, první věta, která jí dala naději, že Marek možná dokáže pochopit, jak moc ho potřebuje mít blízko, i kdyby to mělo být jen tak, že spolu doma v tichu budou pracovat.
Laura se dlouho cítila, jako by balancovala na hraně mezi konečným pádem a křehkou nadějí. Její slzy byly často jedinou reakcí na Markovu nepochopitelnou vzdálenost, na jeho schopnost řešit pouze jednu věc najednou, zatímco všechno ostatní nechával stranou. Zároveň věděla, že Marek to nedělá schválně. V jeho mlčení cítila hluboké stíny, kterým nerozuměla, ale o to víc po něm toužila.
A Marek? V hloubi duše cítil tíhu vlastní nedokonalosti. Zraňovalo ho, když viděl, jak Laura trpí, ale neuměl to udělat jinak. Jeho mysl byla příliš zaměstnaná novými projekty, cestami, touhou být dobrý, zvládat AI, neztratit krok se světem, který na něj tlačil stále silněji.
A přesto, když Laura rezignovaně a unaveně napsala, že si přijede jen pro pár věcí, které měla u něj, a osobně se rozloučit, Marek pocítil zvláštní sevření v hrudi. Strach, že ji ztratí. Strach, který ho nakonec donutil napsat tu jednoduchou, čistou větu, že je mu jedno, kam půjdou, hlavně když budou spolu.
Laura si uvědomovala, jak zoufale potřebuje věřit, že tentokrát to bude jiné. Že tentokrát najdou způsob, jak se neminout, jak překročit tu pomyslnou lávku mezi jejich odlišnými světy. Věřila tomu, protože jinak by musela přiznat, že všechny ty slzy, bolest a čekání byly zbytečné.
Věřila tomu, protože si uvědomila, že pořád miluje Marka tak moc, že by byla ochotná znovu a znovu doufat, že jednou se ten propastný prostor mezi nimi konečně uzavře.
