Je jedna hodina ráno. Budím se. Zatím netuším, že po hodině spánku. Zjistím to vzápětí. Mozek nezvládne nic jiného než jen otázku: „Proč jako??? A teda pěkně děkuju, žejo!“
Za pár vteřin pochopím. Vzbudily mě zvuky, hodně divný zvuky! Kočka se škrábe na vrchní okenní tabulku. Dělává to. Nebo dělávala, v létě. Vstávám a jdu zkontrolovat okno. Nikde nikdo. Ticho. Snad usnu…
A nebo taky ne.
Koukám do tmy, spánek určitě přijde!!! No jo, jenže do toho přicházejí zase TY ZVUKY. Co to je?
Padá sníh ze střechy? To přeci nemůže znít jak něco o minimálně zvířecí hmotnosti. 2 zvířata! Co by tam ale dělaly 2 kočky, ty chodí jen po rozpálené plechové střeše přeci.
Zní to jako když zvíře tahá na střechu jiné zvíře.
Kuna! Kuna si tahá kus srnky do podkroví, zhrozím se. To přeci nejde, po rekonstrukci určitě ne, že ne?
Hodně malej zloděj! Ne, takhle malí lupiči neexistujou!
Zvuky nepřestávají, je 2:30. Kašlu na to, jdu pracovat, zvuky nezvuky. Po chvíli mi to dochází. Tohle bude Duch Vánoc! Přestávám pracovat a generuju si Ducha Vánoc, abych se uklidnila.
Dobrý, skutečnost horší být nemůže, říkám si při pohledu na obrázky. Z nich už tuším i důvod, proč přišel. Postrašit mě. Nemám zabalené dárky, napečené cukroví, stromeček, auto zlobí, neuklizeno.
V 5 usínám. A v 6:20 vstávám! Přežila jsem. Byl u vás už taky? 
