Laura seděla v kuchyni a hypnotizovala kávovar, který mlel kávu tak hlasitě, že přehlušil všechno kromě myšlenek. Ty ovšem mluvily ještě hlasitěji než stroj, a byly otravně jasné:
Potkala jsi kluka z minulosti a nejspíš ses zamilovala.
Od festivalu uplynulo sotva pár týdnů, ale Laura měla pocit, jako by od té chvíle uběhla polovina života. Nejprve ten lehce provinilý polibek ráno u stanu pod jabloní – krátký a skoro omluvný, jako by se oba báli přiznat, že to, co se právě stalo, znamená víc než jen rychlý festivalový románek.
Laura si slibovala, že na Marka zapomene, jenže zapomínání jí šlo mizerně. Každé ráno ho našla v hlavě jako kočku, kterou sice nikdy nepustíte dovnitř, ale která se stejně nakonec objeví v kuchyni, leží na gauči a tváří se, že tam patří.
A tak mu po týdnu napsala. Nic složitého – „Ahoj, nechceš se někdy sejít?“
Bylo to jednoduché, rychlé a bezprostřední, jako když člověk nečekaně skočí do studené vody, aby se už nemohl vrátit.
Marek odpověděl stejně rychle, a stejně bezprostředně: „Jasně! Kdy můžeš?“
Laura tuhle výměnu zpráv teď v duchu přehrávala znova a znova. Jako by v tom byl skrytý nějaký tajný kód, který by jí napověděl, jestli dělá dobře, anebo je právě na cestě k dalšímu zklamání. Protože něco v ní jasně říkalo, že Marek je všechno, jen ne jednoduchý.
Vzpomněla si, jak se cítila, když běželi domů – jak směšně naivní jí přišlo, že dva dospělí lidé můžou utíkat noční Prahou a myslet si, že se tím vyhnou všem svým problémům. Jenže právě to ji na něm přitahovalo – ten pocit, že s ním člověk nikdy přesně neví, kam běží, a přesto chce běžet dál.
V kuchyni se mezitím rozhostilo ticho. Kávovar domlel a Laura zírala do hrnku, ve kterém se měla objevit kromě kávy také odpověď na otázku, co vlastně od Marka chce. Místo odpovědi tam našla jenom kávu, trochu nahořklou, trochu obyčejnou – jako život, který znala doteď.
Napadlo ji, že některé věci se prostě dějí. Nedávají smysl, jsou komplikované a možná předem odsouzené k zániku, ale stejně jim neodoláme. Jako když na ulici spatříte kaluž a zcela iracionálně do ní šlápnete, i když máte nové boty. Protože prostě chcete vědět, jaké to bude.
Laura dopila kávu, postavila hrnek na stůl a rozhodla se, že přesně tohle udělá.
Protože některé kaluže jsou až příliš lákavé, než abychom kolem nich mohli jen tak projít.
Od té doby se potkávali. Odnášelo ji to do jiného světa. Bolelo to. Těšilo to. Chvíli byl. Pak nebyl. Laura začala trochu pít. Někdy trochu víc. Aby přepila některé dny. Tancovala. S ním i bez něj. A netušila, co přijde.
