I přes veškeré úvahy, analýzy a technologické experimenty jsem u ní zůstala.
Fakt jsem nad ní přemýšlela. Hodně. Možná až moc na to, že jde o něco tak zdánlivě obyčejného, jako je barva vlasů. Jenže to není úplně tak jednoduchý, žejo. Když na vás uprostřed pěkného a komorního koncertu nejmenovaného umělce sám mistr několikrát zahaleká: „Zrzavá ****!“ a vzápětí to upgraduje na „Zrzavá *****! “, tak vás to prostě donutí zamyslet se, co taková barva dokáže vyvolat 
Nejdřív myslíte, že je to legrace, protože když vyrůstáte v Severních Čechách, můžete mít hranice smyslu pro humor lehce posunuté.
Jenže vzápětí zjistíte, že to možná až taková legrace nebyla Co tím myslel? Byl to kompliment? Urážka? Ventilování traumatu? Nějaké mě neznámé esoterické zasvěcení? No „Zrzavá liško!“ to zkrátka nebylo
A tak jsem přemýšlela, co s tím. Testovala barvy v aplikaci a konzultovala s dětmi, jejich konzistenci v názorech by záviděla lecjaká vláda. Zelená. Duhová. „Poch*aná sláma, jak když jsi byla malá“ (díky, děti). A nebo prostě zase zrzavá. Můj návrh na černou byl smeten ze stolu – nechtěly mít za matku sestřenici Morticie Addamsové.
Takže jsem zůstala při starém. Koncertní výkřik to nezměnil Protože když někdo tak zarputile tvrdí, že jste zrzavá, tak se tomu nedá odporovat
