Sedím nad souborem, který se jmenuje CLAUDE.md. Takový vnitřní manuál pro AI. Říká jí, kdo jsem, co dělám, jak chci, aby se chovala, co nesmí. A najednou mi to připadalo strašně povědomé. Tohle přeci dělám už 12 let. Jen ne se souborem, ale s dětmi.
„Lidi slušně zdravíme, boty dáváme do botníku, s plnou pusou se nemluví.“
Jenom jsem si to tehdy nezapisovala do Markdownu 🙂
CLAUDE.md aneb rodinný řád verze 2.0
Každý projekt v Claude Code má u mě svůj CLAUDE.md. Je to soubor, do kterého napíšeš, jak chceš, aby AI přemýšlela, co smí, co nesmí, jak má komunikovat. Styl, tón, pravidla, výjimky.
Zní to jako nuda. Ale ve skutečnosti je to ta nejdůležitější věc, kterou uděláš.
Protože bez toho souboru se AI chová jako dítě, které nikdo nic nenaučil. Snaží se. Myslí to dobře. Ale výsledky jsou všelijaké.
S tím souborem se chová jako dítě, které jsi aspoň trochu vychovala 🙂
Pořád občas udělá něco nečekaného. Ale aspoň víš, odkud to přišlo.
Jak mluvíš, tak dostaneš
To nejdůležitější, co jsem se naučila s dětmi i s AI: záleží na tom, jak se ptáš.
- „Udělej mi text o SEO“ = odpověď na úrovni referátu do školy.
- „Napiš text pro mou klientku, floristku z Brna, která chce oslovit nevěsty, tón přátelský, bez superlativů, maximálně 300 slov, zakončení výzvou k rezervaci“ = odpověď, se kterou se dá pracovat.
- Stejně jako: „Ukliď pokoj“ = boty pod postelí a knížky navrstvené na sebe.
- „Dej boty do botníku, knížky na polici, a zem ať je volná“ = aspoň částečný úspěch 🙂
Děti i AI pracují s tím, co dostaly. Ne s tím, co jsi měla na mysli.
Neustálá iterace aneb opakování matka moudrosti
Rodiče vědí, že některá pravidla musíš říct osmdesátkrát, než se usadí. Pak jednoho dne přijdeš domů a dítě si samo obutí odloží do botníku. Bez výzvy. Bez připomenutí. Wau! Všechno kolem tebe tleská! 🙂
Vstoupíš do místnosti a nestačíš zírat.
S Claude Code to funguje podobně. Zkoušíš, upravuješ prompt, přidáš kontext, přepíšeš instrukci. Pokolikáté to zkouším. Pokolikáté mi AI podá výstup, který je „skoro“. A pak jednoho dne: napíšeš skoro to samé co jindy a je to přesně ono!
Proč teď a ne minule? Nevím. Ale stačí mi zírat! 🙂
Napravovací reflex a proč je tu AI skvělá
Kdysi jsem tu psala o napravovacím reflexu. Té potřebě okamžitě opravit, co dělají druzí. U lidí je to problém. U dětí je to past.
U AI je to naprosto v pořádku. Tady opravovat můžeš. Máš to dokonce dělat. AI se neurazí, nezačne brečet, nebouchne dveřmi a nezavolá tátovi, že na ni zase křičíš.
Řekneš „tohle předělej, tady je moc formální, tady přidej příklad“ a ona prostě předělá a přidá příklad. Žádná dramatická pauza. Žádné „jo, ale“.
Tohle je ten obrovský rozdíl.
S dětmi musíš taktizovat, kdy zasáhnout a kdy nechat být. Musíš odhadnout, jestli potřebují radu, nebo jen prostor. Musíš ovládat napravovací reflex 🙂
S AI? Naopak. Čím víc napravuješ, tím líp.
Kdy se to rozsype
Obojí, děti i AI, se rozpadne ve chvíli, kdy zapomeneš na kontext.
Claude Code (v terminálu) funguje v sezeních. Každé nové sezení začíná od nuly. Nepamatuje si, co jsme spolu řešili minulý týden, co jsme se dohodli, jak se projekt vyvíjel.
Pokud chceš kontinuitu, musíš ji aktivně vybudovat, přes CLAUDE.md, poznámky, instrukce. Samo to nenastane. (ChatGPT nebo Claude.ai mají paměť, ale tam zase nepracuješ přímo v projektu, v souborech, v kódu. Claude Code je nástroj pro práci, ne pro povídání.)
Přijdeš k dítěti týden po důležitém rozhovoru a čekáš, že si pamatuje dohodu. Ono si pamatuje jen to, že bylo po dohodě kino a zmrzlina 🙂
Kontext musíš budovat vědomě. Nikdo ti ho neuchovává jen tak. A pokud chceš konzistentní výsledky, ať od AI nebo od dítěte, musíš ho dávat… znova a vědomě.
Takže co z toho?
Optimalizace procesů s Claude Code mě naučila věci, které bych klidně ráda věděla dřív! 🙂 Že jasná instrukce je laskavost, ne nárok. Že iterace není selhání, ale metoda. Že kontext není samozřejmost.
A taky jeden zásadní rozdíl mezi AI a dětmi:
U dětí děláš všechno (v danou chvíli a aspoň si to myslíš, hehe) správně: jasné instrukce, kontext, iterace, trpělivost. A ony stejně vyrostou po svém. Protože jsou lidi. Protože tak to má být.
U AI děláš všechno správně a ona se skutečně chová tak, jak chceš. Výjimky existují, jasně že jo. Ale často to funguje!
Což je celkem úleva. Aspoň někde napravovací reflex funguje 🙂
Pokud pracuješ s AI nástroji a chceš vědět, jak to celé používám u klientů, podívej se na můj blog na Lady Virtual.
