Nevím, proč jsem si včera večer před spaním vzpomněla na malý kumbál v bytě, kde jsem vyrůstala.
Tmu a specifickou vůni, kterou definovala koženková bunda, co táta nosil do hospody, vůně omakaných mincí a nedokouřených cigaret, která se občas linula z jeho kapsy, staré kompoty, odložená nefunkční pračka, která se plnila shora, a cokoliv, co mohlo odněkud spadnout a nemělo své místo. Když jsem si na tohle vzpomněla, usmála jsem se. Byl to strašnej bizár, a přesto jsem to milovala. V duchu jsem procházela dál bytem a uvědomila si, že to nebylo bydlení, ale surrealistická instalace, kterou by dneska v galerii nikdo nepochopil.
Oranžový telefon a hovno
Hned před tím kumbálem trůnil oranžový telefon, těžkej a osudovej jako balvan v podobě školní docházky. Když zazvonil, všem v rodině se regulérně zastavilo srdce. Člověk nikdy nevěděl, jestli na druhém konci bude babička, pojišťovací agent nebo konečně přichází konec světa.
Hned vedle, v té úzké chodbě, ležel koberec, který nebyl jen podlahovou krytinou, ale naším vlastním památníčkem na celé sídliště. Mohlo se do něj obtisknout a navždy vpít každé hovno, které jste si přinesli na podrážce zvenku, a on ho prostě přijal za své. Lehávala jsem na něm a cítila tu zemitou tíhu všeho, co prošlo kolem.
Lovečák a dimenze
Táta měl svůj „lovečák“. Každý pořádný zámek má svůj lovecký pokoj, tak proč by ho neměl mít táta v paneláku? Jelení parohy tam visely jako trošku strašidelný exponát a já si jako malý děcko říkala, že je to pohádkovej vstup do úplně jinýho světa, kde je všechno určitě ještě divnější. V téhle atmosféře jsem od patnácti pila pivo a kouřila kusovky. Nebylo to rebelství, byla to součást tohodle bizáru.
Jedině hnědá!
Umakartová koupelna byla tak hnědá, že to hraničilo s filosofickým postojem. Byla to hnědá, která vás pohltila a nepustila, dokud jste neuznali, že barva UHO omáčky je jediná funkční a estetická barva života.
Když jste šli do koupelny nebo na záchod, dostali jste facku od sousedů přes stoupačky. Takový ten specifický mrak, který se valil z různých bytů, směsice mokrých zvířat a uvařených „nevím-čeho dál“, co bublalo v jejich hrncích nekonečné hodiny. Naše kuchyň na tom byla rozhodně lépe! Byl to jeden velký gothajový a salámový horizont, kde topinky s kečupem a špagety s kečupem tvořily základní kámen naší existence. Ráj nastal, když k nám dorazily polévky z Číny!
Vibrace panelu
Balkon byl věčně okupovaný holubí armádou a jejich trusem, ale v tom všem chaosu, když přišla bouřka a panelák začal vibrovat, střechy lítat, televize se přehřívala a psi v celém vchodě spustili své bizarní árie, bylo to vlastně strašně skvělý… Dětství je o tom, že svět je napůl reálný, napůl totálně švihlej, a vy se v tom naučíte plavat dřív, než zjistíte, že pračka v kumbálu je vlastně jenom kus šrotu a ne příšera, co vám s gustem sežere ruku, když si budete často chodit pro mince na kusovku do tátovy bundy.
Aneb o tom, kam až dovede vzpomínka na tátovu bundu. A taky o tom, jak voní čas, když se zastaví v jedné tmavé komoře 
