Představa výletu do Portugalska byla jako záchranný člun, na který se Laura upínala v bouři svých vlastních pochybností. Ale čím víc se blížily Vánoce, tím víc se člun vzdaloval, až ho skoro neviděla přes závoj mlhy tvořené Markovou vzdáleností a vlastním strachem.
Marek plánoval odjet do Thajska, jeho myšlenky už létaly tam, zatímco Laura cítila, jak jí pod nohama mizí pevná půda. Zkoušela mu psát něžné, hravé zprávy, zoufale se snažila najít skulinku, kudy by k němu mohla proniknout. „Milý Ježíšku! Moc bych si přála…“ psala v lehce ironickém, ale upřímném tónu, jakoby dětsky věřila, že něco může změnit.
Marek odpověděl, hrál tuhle hru s ní, ale jeho odpovědi byly vždycky jen poloviční. Byly milé, ale nikdy ne úplné. A v Lauře rostl strach, že možná skutečně byla celý ten čas jen součástí něčeho vedlejšího, zábavou mezi Markovými pracovními cestami, školeními a plány na vzdálené cesty.
Přišly Vánoce. Ty první bez dětí, protože byly u bývalého manžela. Laura si proto domů pozvala svou maminku. Myslela, že to bude lepší. Že zvládne zahnat smutek rodinnou večeří a skleničkou vína. Ale někde mezi lososem a dezertem se jí ten plán rozsypal pod rukama. Večer se zvrtnul, alkohol tekl příliš rychle a příliš tvrdě. Ráno se probudila v mlze, a když vezla maminku domů, netušila, že ji brzy odvezou do nemocnice.
Když jí z nemocnice volali, že maminka měla delirium tremens, protože si vzala více léků, než měla, a nebylo to poprvé, svět kolem Laury se zúžil na černý bod. Všechno, čeho se bála – samota, strach o mámu, nejistota ohledně Marka a Portugalska – ji sevřelo do bolestivého objetí, ze kterého nešlo uniknout.
A Marek? Byl tam, někde na okraji jejího vnímání, psal opatrně, že ho to mrzí, ale zároveň jeho zprávy zněly, jako by měl na sobě rukavice. Nedokázala cítit jeho dotyk, jen chladnou zdvořilost. Zaslepená vlastním zoufalstvím mu napsala pár zpráv, které litovala hned po odeslání. Nešlo to vrátit zpátky, slova už byla ve vzduchu, hořká a pravdivá. „Mám pocit, že tě nezajímám,“ vyčetla mu, když už nemohla dál.
Marek reagoval s odstupem. „Neumíš se smířit s tím, když není po tvým,“ napsal a Laura cítila, jak se jí do srdce zarývá něco ostrého a studeného.
„Nejde o to mít všechno po svým,“ šeptala si pak doma do ticha, oči opuchlé od slz. „Jde o to mít něco opravdovýho, sakra.“
Když nakonec přišel den odletu, všechno viselo ve vzduchu jako nedořešená otázka. Maminka se trochu vzpamatovala a Laura věděla, že do Portugalska odletí, ale s těžkým srdcem. Byla rozhodnutá, že tam Markovi řekne, že takhle už dál nemůže.
Jenže když ho uviděla na letišti, znovu se jí stáhlo hrdlo a všechny předpřipravené věty zmizely. V Lisabonu, v ulicích plných lidí, mořského vzduchu a vánočních světel, našla odvahu k jiným slovům.
„Pojď si udělat vztah podle sebe. Takovej, kterej bude nám oběma vyhovovat,“ zašeptala mu při pohledu na noční město.
Marek mlčel, ale tentokrát to bylo jiné mlčení. Nebylo odmítavé ani chladné. Bylo to mlčení někoho, kdo právě pochopil, že mohl všechno ztratit.
Po několika dnech v Portugalsku se něco uvolnilo. Marek zůstal déle, než původně plánoval, a Laura v sobě cítila jemný náznak naděje. Když se domluvili, že ho po návratu vyzvedne na letišti, cítila, že něco ještě pořád žije.
Přesto jí pořád něco chybělo. Marek ji vnímal, ale pořád jako by nemohl překročit pomyslnou lávku k její duši. Laura toužila po blízkosti, která by nebyla jen fyzická, ale hluboce intimní, po blízkosti, která by ji přesvědčila, že to všechno stálo za to.
A tak dál čekala, i když nevěděla, na co přesně. Snad na okamžik, kdy ji Marek konečně uvidí celou, bez zamlžených skel, bez bariér. Na okamžik, kdy se jim podaří propojit dvě duše, které se zatím jen opatrně dotýkaly přes propast, kterou zatím nikdo z nich nedokázal úplně překročit.
I když se něco pohlo, něco uvolnilo, Laura cítila, že tohle je jedno z nejnáročnějších období v jejím dosavadním životě.
