Když se konečně léto rozvinulo do své plné síly, Laura zjistila, že její srdce se umí chovat stejně tvrdohlavě jako kopretiny v její zahradě. Sotva pošlapány, sotva uvadlé, už zase kvetly. Tak i ona – potlučená láskou, zkoušená strachem, vyprahlá po citu, který se jí nevracel tak, jak by si přála – znovu zvedla hlavu a zhluboka dýchala. „Už je to dobrý,“ říkala si každé ráno, „to nejhorší mám za sebou.“ A možná i věřila tomu, co říká. Léto umí být velmi laskavé.
Děti se vrátily od babičky opálené a divoce šťastné, a Laura s nimi začala objíždět všechny ty letní atrakce, které si plánovala už od zimy. Jezdili na koupaliště, do lesa i na koncerty – protože jak často se stane, že se v Praze sejde kapela, kterou si může užít matka se svými dětmi a zároveň muž, který je jejím milencem, přítelem a zároveň čímsi mezi tím vším dohromady? Děti Marka znali téměř od prvního dne, co ho Laura potkala.
Měli se potkat až na koncertě. Zahlédla ho okamžitě. Vypadal klidně, skoro obyčejně, a kdyby nebylo drobného zaváhání v jeho úsměvu, možná by si Laura skoro myslela, že se jí všechny ty zmatené měsíce jen zdály. V duchu začala přemýšlet, že třeba právě teď nastává ten okamžik, kdy se přestanou míjet. Třeba to byla jen série nedorozumění, malých chyb v komunikaci, jako když špatně naladíte rádio a slyšíte jen půlku písničky.
Jenže pak přišla další krátká věta, taková ta věta, která se pronáší bez rozmyslu, ale zůstane v srdci napořád. Laura něco plánovala, něco navrhovala, nevyházelo z toho nic, a Marek s pokrčením ramen řekl: „Asi budeš muset slevit ze svých nároků.“ Řekl to, jako by ji žádal, ať si místo červeného vína objedná raději bílé, protože červené právě došlo. A Lauřino srdce se scvrklo o dvě čísla. Už zase to staré známé „něco“ bez jména, které ji bolelo víc než cokoliv jiného.
Přesto se znovu vzpamatovala – jako vždycky – a v srpnu spolu zažili jeden z nejklidnějších víkendů toho podivného roku. Na Letné se konal křesťanský festival a Marek se s Lauřinou rukou ve své procházel mezi stánky s biblí, zatímco se oba potutelně usmívali, jako kdyby právě provedli nějakou velkou lumpárnu. Byli opět ti dva spiklenci, kteří se tajně smějí světu kolem sebe. A každou noc, když se vraceli domů, sice se před spaním nemodlili, ale milovali. Zpětně se tomu Laura usmívala a říkala si, že klid ten víkend jim zajistili Všichni Svatí.
Laura přestala cítit potřebu utíkat od reality skrze MDMA nebo trávu. Uvědomovala si, jak jí to bere sílu a jak ji to vzdaluje od toho, co má ráda. Sebe, své děti, práci a vzácné okamžiky s Markem, kdy všechno prostě fungovalo. Už nepotřebovala uniknout, chtěla být tady, v přítomnosti, přestože přítomnost někdy bolela jako zánět zubu.
„A zase je to tu…,“ pomyslela si, když stála v kuchyni a zalévala květiny, které zvládly přežít její občasnou péči. Za dveřmi byl další Banát. Ten stejný festival, který rok co rok přinášel radost i pohromy a nová přátelství. Svět sám pro sebe, kdy celý život na tomhle festivalu zpomalí. Laura věděla, že to nebude jednoduché, věděla, že s Markem nic jednoduchého nikdy nebylo a nejspíš ani nebude, ale přesto si nedokázala představit, že by tam letos nejela.
Protože někdy je láska právě tohle – cesta, která vede kamsi do neznáma, a přesto se jí nedokážete vyhnout. Protože, jak říkával Marek, „proč bys nemohla?“ A Laura si i teď, když v jejím srdci zase rostlo napětí, odpovídala: „No právě, proč bych nemohla?“
