Nejtěžší zprávu, jakou jsem za celou dobu psaní odeslala, jsem psala blízkým lidem, kteří mi zrovna dělali laskavost. Stálo v ní, ať toho nechají. Ať přestanou číst.
Dala jsem jim rukopis, protože jsem si myslela, že je hotový. Pak jsem se do něj sama podívala očima člověka, který ho vidí poprvé, a došlo mi, že je v něm přesně takový bordel, jaký umím udělat já sama, když mám dobrý den. Kapitoly, které si odporují. Postava, co má na dvou místech jiné jméno. Scéna, kterou jsem tam nechala dvakrát, protože se mi líbila.
Zastavit někoho ve čtení je trapné. Nechat ho číst dál by bylo horší.
Začalo to jako pár zápisků pro kamarádky
Původně to nebyla knížka. Byly to krátké příspěvky na osobním blogu pod názvem Laura z Festivalu. Psala jsem je pro sebe a četlo je pár kamarádek.
Líbilo se jim to. Vím, že byly hlavně hodné, a jsem za to vděčná. Kritiku textu bych asi unesla, kritiku Lauřina osobního života rozhodně ne. Tohle je mimochodem docela dobré měřítko toho, jak blízko je autor svojí postavě: když ti nevadí, že někdo řekne „tahle kapitola je slabá“, ale vadí ti, když řekne „ta ženská se chová hloupě“, nepíšeš o postavě.
Jednoho dne jsem ty kapitoly musela dopsat. Ne kvůli čtenářkám, ty na pokračování nijak netlačily. Kvůli tomu, že Laura zůstala viset v nedefinované dimenzi, kde pořád neví, co s tím vším dál, a mně se to nedalo nechat.
Přála jsem si, aby vyšla z toho tunelu na světlo a mohla začít dejchat. Tak jsem jí to dopsala.
Vzniklo z toho osmdesát osm kapitol a pětašedesát tisíc slov.
Přestala jsem tomu říkat mikroromán
Dlouho jsem to nazývala mikroromán, protože jsem nevěděla, co s tím jinak. Krátké kapitoly, žádná velká fabule, hodně vnitřního hlasu. Vypadalo to jako román, jen menší.
Jenže to nebyl problém velikosti. Problém byl v tom, že to není vymyšlené.
Pro tenhle druh textu existuje slovo: autofikce. Zavedl ho francouzský spisovatel Serge Doubrovsky v roce 1977 na přebalu své knihy Fils, když hledal jméno pro něco, co není ani memoár, ani román.
Rozdíl se dá vysvětlit na třech větách. Memoár říká: tohle se stalo a já to popisuju, jak nejpřesněji umím. Román podle skutečnosti říká: tohle se sice stalo, ale já předstírám, že ne, a proměním jména. Autofikce říká: tohle se stalo mně, ale nakládám s tím jako s literaturou. Můžu zkrátit tři roky do jedné kapitoly, můžu jednu scénu postavit jinam, můžu ze čtyř lidí udělat jednoho. Nesnažím se o protokol, snažím se o pravdu, kterou tvaruju.
Ve chvíli, kdy jsem tomu začala říkat románová autofikce, se mi to psalo úplně jinak. Přestala jsem se cítit provinile za všechno, co jsem si v tom textu upravila, a začala se ptát, jestli to funguje.
Proč z názvu zmizelo jméno
Kniha se dneska jmenuje Holka z Festivalu. Původní Laura z Festivalu odešla už na obálce.
Jméno v titulu totiž knížku zaškatulkuje dřív, než ji někdo otevře. Laura z Festivalu zní jako příběh jedné konkrétní ženské, se kterou nemám nic společného. Holka z Festivalu je někdo, kým může být čtenářka sama.
Byla to jedna z mála editorských úvah, kterou jsem si udělala sama a rovnou a bez pochyb.
Odkud se vzala Rozvedená slečna
Při psaní se stalo něco, s čím jsem nepočítala. Chvílemi to bylo tak intenzivní, že jsem musela přestat přemýšlet nad tím, co prožívá Laura, protože jsem se v tom začínala topit. A začala jsem myslet na to, co prožívám já a spousta žen kolem mě.
Odtud byl krůček k Cynické příručce pro rozvedené slečny. Vznikla vedle románu, ne po něm, a je psaná úplně jiným hlasem: krátké věty, černý humor, žádné utápění.
Velmi rychle mi došlo, k čemu mi vlastně je.
Rozvedená slečna je moje osobní záchrana před tím, abych se Laurou nechala uvrtat do melancholické propasti. Cesta z ní umí být kluzká a blátivá a já do ní za ty roky spadla dost často na to, abych se jí naučila bát.
Takže když píšu tu knížku o rozvodu s cynismem, není to póza. Je to bezpečnostní lano.
Napsat něco a pustit to ven jsou dvě různé práce
Nápad dát to celé ven přišel až dlouho potom. A tady se to zlomilo.
Jedna věc je něco napsat, když vás nikdo nevidí. Úplně jiná je pustit to ven a říct: jo, tohle jsem napsala já, tohle si myslím a stojím si za tím.
Až později jsem pochopila, že se z obou knih stal můj vlastní štít. Ochrana před situacemi, se kterými nemůžu hnout, a před těmi, proti kterým se musím bránit.
Legrací, cynismem a vyřčenou pravdou.
Do té doby to bylo hlavně kňučení štěněte za brankou, že nemůže ven pobíhat s ostatními čokly po vesnickém rynku. Teď už ven může.
Kde to je teď
Rukopis je u copyeditorky. Ve chvíli, kdy tohle píšu, je zhruba na čtyřicáté kapitole z osmaosmdesáti a já po ní schvaluju návrhy, dávám jí protiargumenty, ale většinou jí dám za pravdu, protože je skvělá 🙂
Cynická příručka pro rozvedené slečny je venku už teď a lidem se většinou líbí, což mě pokaždé mile zaskočí 🙂
Holka z Festivalu to bude mít těžší. Vždycky s ní byly nějaké komplikace 🙂, tahle knížka nikdy nešla hladce ani jeden jediný týden. Ale mám podezření, že jí Rozvedená slečna pomůže. Ona ta cynická ženská umí otevřít dveře i tam, kde by ta melancholická jen zdvořile zaklepala a odešla.
