Každý z nás nosí v hlavě jeden příběh, který čas od času vypráví. Sobě ve sprše. Kamarádce u vína. Cestou autem, když rádio hraje něco, co by zrovna nemusel 🙂 A nejčastěji sám sobě ve tři ráno, když nejde spát.
Ta noční verze bývá nejhorší. Znáte ji. Tělo ztuhlé, oči do stropu a v hlavě soudní síň.
Prokurátor čte spis a vy jste u toho stání zároveň obžalovaná, svědek i zapisovatelka. Pořád dokola stejné věty.
Pořád dokola stejné důkazy. A rozsudek se ne a ne vynést, protože ráno se soud odročí a další noc se jede znova.
Děti jsou pryč, a já několik hodin čtu po sobě vlastní příběh a opravuju ho. Píšu totiž něco, čemu stydlivě říkám románek. Ale ten románek má skoro 280 stránek!
Vlastně už je napsanej, teď ho už několik týdnů ladím. Tahle verze má v názvu osmičku a rozhodně není poslední.
A při tom čtení mi něco došlo.
Scény, které mi kdysi přinášely radost i braly spánek, dneska prostě opravuju. Tahle věta je moc dlouhá. Tenhle odstavec se opakuje. Tady chybí čárka. Škrt, oprava, čtu dál.
Kdybyste se mě dřív zeptali, co je odstup, plácla bych něco o čase, který léčí. Dneska bych řekla: odstup je, když ve scéně, ve které jsi kdysi hrála hlavní roli, přestaneš být postava a jsi ta, co škrtá.
Ten svůj příběh vlastníme všichni, jen si ho třeba nepíšeme.
První verze bývá stydlivá. Smím tohle vůbec vyslovit nahlas? Myslet si to? Cítit?
Pak přijde ukřičená. Jasně že jo! Doprdele!
Pak přijdou verze ukřivděné. Jaká nespravedlnost!
Verze smutné, když mi je to tak líto… A pak verze na efekt, to už jste skoro v cíli.
Záleží, komu zrovna vyprávíme, v jakém období a v jakém stavu 🙂
A když vydržíme, dojde jednou i na verzi, která je nejpřesnější. Bez vykřičníků. S opravenými čárkami. Ta se pozná podle toho, že už se u ní dá dejchat, smát a přemejšlet.
Události nezměníte. Co se stalo, se stalo, a žádná redakce to nepřepíše. Ale verze, kterou si necháte, ta je vaše. Někdo si svůj příběh vypráví jako žalobu. Někdo jako omluvu. A někdo v něm roky hraje kompars, i když je to jeho vlastní kniha 🙂
Takže až to zase přijde, třeba ve tři ráno… nechte prokurátora nebo toho upocenýho úředníčka z kanceláře Oddělení smutku domluvit.
Nehádejte se s ním, stejně má vždycky poslední slovo… ale jen do chvíle, než vstanete.
Utřete nos, udělejte si kafe, a zkuste tu nejhorší větu z příběhu říct ještě jednou. Nahlas. Vlastním hlasem. Uslyšíte, kde je moc dlouhá, kde se opakuje a kde jí chybí čárka.
Pero máte pořád v ruce ❤️
