Otevřela jsem starý foťák a vypadlo z něj pět let. Kozy, dready, jeden vykastrovanej kocourek, děti, co povyrostly, a ženská, co se mezitím párkrát složila a zase narovnala. Tady je, co se za tu dobu stalo. A proč z toho nakonec byla knížka.
Pět let se mi schovávalo v jednom úložišti.
A když ty fotky vyskládáte vedle sebe, teprve vidíte, kolik se toho stihlo. Ne velký dějiny, žádný přelomový momenty. Spíš takový to obyčejný, tiché žití, ze kterého se ohlídnete až zpětně a zjistíte, že to byla docela jízda.
Tak schválně. Za tu dobu:
#duolilyavinca už nejsou pět a sedm. Stojí na předpubertálním prahu a koukají na mě zpod ofin způsobem, ze kterýho mi je jasný, že sranda teprve začne. Můj věk a moje vrásky u toho počítat nebudeme. 🙂
Měla jsem mini farmu. Včetně dvou koz. Ze všech těch zvířat, plánů a hnoje mi zbyl jeden vykastrovanej kocourek. Solidní bilance.
Na zahradu jsem za celou tu dobu sáhla úplně výjimečně. Zato konzistentně. Kdo čekal proměnu v zahradnici, prohrál.
S většinou klientů jsme si zůstali věrní. SEO přežilo všechna proroctví o svý smrti, a já zatím s ním. Ukázalo se, že věci, co dělám poctivě, mají tendenci vydržet dýl než trendy, co je měly pohřbít.
Často jsem upadla. Doslova i obrazně. Z traktoru, před tramvají, na schodech. Vždycky mě to nějak sundalo dolů. A vždycky jsem se nějak zvedla. Ne elegantně. Ale zvedla.
Z pseudodreadů a copánků jsem přešla na fejkový červený prodlužky. Abych se pak pokorně vrátila plus mínus k tomu svýmu. Vlasy jsou u mě spolehlivej barometr toho, jak zrovna hledám samu sebe.
Potkala jsem spoustu báječnejch lidí. Prolezla spoustu koncertů a festivalů a vyskládala si Berlingo CD plackami. Hodně jsem jezdila autem, taky lítala. Cestovala, odjížděla, zůstávala, odcházela a vracela se.
Vracela jsem se i na terapiích ke kořenům. Chtěla jsem vědět, jakej na mě měla vliv „Rodinná pouta“. Zjistila jsem to. A došlo mi, že to nebyla žádná „Ordinace v růžový zahradě“. Některý věci si člověk musí pojmenovat sám, aby je mohl konečně odložit.
Hodně jsem milovala. Hodně jsem se smála, hodně brečela a hodně se bála. Intenzita na max, pořád. Dlouho jsem si myslela, že se s tím nedá nic dělat, že prostě jsem takhle nastavená.
A pak jsem přišla na to, že jedna jediná věc tu intenzitu umí ztlumit i zesílit. Psaní.
Když píšu, ten přetlak ve mně má kudy ven. Nemusí se to ve mně vařit, až to vykypí na někoho, kdo za to nemůže. Slova jsou nejrychlejší most mezi tím, co mám uvnitř, a světem venku.
A jednou mě napadlo, že bych mohla sebrat odvahu a zjistit, jestli to psaní je vhodný jen pro mě. Nebo jestli může bavit i někoho dalšího.
Tak vznikla knížka.
Cynická příručka pro rozvedené slečny
Je to knížka o tom, jak se občas zakousneme do něčeho sladkého, co je uvnitř otrávený. Jak se z toho pak potichu zmenšujeme, až přestaneme vědět, jaký máme vlastně rádi jídlo. A jak přijde ten moment, kdy se zase konečně narovnáme.
Po svým. Místy se sprostými slovy a s černým humorem. A zadarmo.
A kdyby vás to otravovalo, tak to proboha nečtěte. 🙂
👉 Stáhnout Cynickou příručku pro rozvedené slečny zdarma
