Ležím v posteli. Po hodně dlouhý době nemám potřebu nic analyzovat, rozebírat ani nikomu nic dokazovat. Moje tělo a kůže totiž právě žijí vlastním životem.
Představte si čtyři ruce. Ne ty, co z vás na operačním sále vytahujou žlučníkový kameny. Ani ty, co vás hnětou jak těsto na nedělní závin. Říká se tomu sportovní masáž? Možná.
Ne, není to nic takového. Ruce, který po vás nechtěj vůbec nic.
Většina doteků v dospělým životě má úkol. Nakrm mě. Utěš mě. Pomiluj mě. Zařiď to. Nebuď dramatická. Dotek je skoro vždycky směna. A pak je tu dotek, kterej má jedinej úkol. Vnímat, že existujete.
Že máte právo si jenom brát, dýchat a být. Pro nervovou soustavu, co roky vedle dětí, partnera nebo kohokoliv dalšího jede v režimu „co kdo potřebuje“, je to totální restart.
Tělo si pamatuje všechno. Každý odmítnutí, každej chlad. Každou chvíli, kdy jsme museli utéct nebo zamrznout. Všechny ty bordýlky, který si roky uchováváme v těle. A vědomej dotek bez podmínek to rozpouští rychlejc než hodiny analyzování.
A nemusí to být rituál za peníze! 🙂
Někdy stačí objetí, co trvá o tři vteřiny dýl, než je slušný. Dítě, co si vám beze slova vleze na klín. Kamarádka, co vás vezme za ruku a nic k tomu neřekne.
Kdy naposledy se vás někdo dotkl, aniž by po vás něco chtěl? ❤️
