Jedno prosincové odpoledne roku 2024. Děti sedí u svých zábav a na moje prosby reagují neochotně. Prosby konvertuju v rozkazy typu: „Musíte se zabalit, jedeme do Albánie!“
Jenže… Buď balí všechno, co doma najdou nebo málo, až se obávám, že nepřežijí. „Mami, ty to nechápeš,“ slyším každou chvíli. Asi ne.
Pokračovat ve čtení →
Vztahy mohou někdy vypadat jako chůze po zídce. Nemyslím nudnou, metr širokou betonovou zídku v satelitu, na kterou by si klidně sedl i strejda s pivem, cigárem a novinami. Myslím křivou, kluzkou zídku, kterou postavil zedník s kocovinou a věčně remcající ženou. Na první pohled vypadá jako adrenalinová sportovní výzva… Co může být víc vzrušující než představa, že můžete každou chvíli spadnout a něco si zlomit, žejo? 🙂
Obsah
Na té zídce nejste sami. Někdo vás drží za ruku, někdy podpírá, někdy se nechá podepřít, a někdy se tváří, že tam snad vůbec nechce být. Oba zároveň balancujete a snažíte se nepřepadnout.
Pokračovat ve čtení →
Člověk by si myslel, že první dojem je jen o tom, jak vypadáte – jestli máte upravené vlasy, čisté boty, a jestli vám při úsměvu nezůstane špenát mezi zuby. Ale stejně důležitý je i první psaný dojem. Jo, ten, co uděláte, když někomu pošlete první zprávu. Ať už jde o první pracovní e-mail, seznamku, kamaráda, který se ozval po delší době nebo klidně jen reakci na sociálních sítích. Špatný jazykový projev může nadělat podobnou škodu, jako kdybyste na první rande dorazili v teplákách s flekem od kečupu. I to je samozřejmě odpustitelné 🙂
Obsah
U psaní zpráv by měl člověk trochu přemýšlet. Aspoň trochu chápat strukturu a kontext. A hlavně – měl by být u toho psaní normální. Jenže jak ukazují zkušenosti mnoha mých kamarádek, psaní je často spíš bludiště plné nášlapných min, které často vybuchují hned po první konverzaci.
Pokračovat ve čtení →Fotodokumentační set nedělního zevlingu s @janasnajdr 🙂
Lady Evil od Black Sabbath. První, co mě v dovolenkové chalupě zaujalo. Netušila jsem, že některé večery budou vypadat podobně. 
I když tušit jsem to mohla – přece jenom už jsme se letos chystaly na druhý ročník týdenního pobytu s tlupou dětí. 
Když nejde spát, můžete se mít hezky i jinak. Nebo snít! Třeba o východu slunce ve 4:55. Pak už to snění může být tak dotěrné, že se na něj jdete podívat, zvlášť když zjistíte, že je 4:48. A poslechnout štěkání srnců.
Když se zadaří, můžete kromě snění třeba taky přemýšlet o pravdivosti sdělení, které si před spaním přečtete v knížce:
Když jsem jí položil otázku, podívala se na mě, pak zvedla oči a podívala se doleva, na místo, kam se díváme, když si vybavujeme staré znalosti. Doprava nahoru se díváme, když hledáme něco nového.
Most přes navždy, Richard David Bach
Pravda to asi bude, i když bych zvažovala i to, jestli člověk nemá větší sympatie k nějaké konkrétní straně, středu nebo tik (https://www.scienceofpeople.com/read-people-eyes/)
A pak je možné si to sdělení ještě překládat do italštiny z těch pár slovíček, které znáte: Guardiamo a sinistra per cose vecchie. Guardiamo a destra per cose nuove.
La dolce vita 
Spadla z nebe holka. Tak trochu anděl, tak trochu selka. Ani malá, ani velká. Sklopil oči na zem, koukajíc na ni úkosem. A jak šla furt vedle, tak občas zakopla. Po chvíli se zeptal, jestli cestu si popletla. Ne, prý má cestu stejnou. A že prej na tu cestu společně se vejdou.
V dalekém, zeleném lese, kde ptáčci zpívají od rána do večera a veverky skákají z větve na větev, stála jedna malinká chaloupka. Perníková chaloupka. Ale pozor, nebyla to jen tak ledajaká Perníková chaloupka. Bylo to místo, kde se děly nezvyklé věci.
V chaloupce žila Sněhulka, která měla ráda marihuanu, a její kamarádka Marijánka, která se od ní pilně učila. S nimi bydlela i Popelnička, která si ráda zapálila cigaretu. A někdy k nim zavítala i Šípková Smaženka, když chtěla usnout a odpočinout si od světa kolem.
Jednoho dne, když sluníčko svítilo a ptáčci zpívali ještě veseleji než obvykle, přišel k chaloupce Jeníček, bratr Marijánky. Byl to chlapec, který nikdy neokusil žádné ty zvláštní věci a chtěl, aby jeho sestra i přítelkyně byly zdravé a šťastné.
Je jedna hodina ráno. Budím se. Zatím netuším, že po hodině spánku. Zjistím to vzápětí. Mozek nezvládne nic jiného než jen otázku: „Proč jako??? A teda pěkně děkuju, žejo!“
Za pár vteřin pochopím. Vzbudily mě zvuky, hodně divný zvuky! Kočka se škrábe na vrchní okenní tabulku. Dělává to. Nebo dělávala, v létě. Vstávám a jdu zkontrolovat okno. Nikde nikdo. Ticho. Snad usnu…
A nebo taky ne.
Pokračovat ve čtení →
Srdce z papíru, poskládám si na míru. Když se zmačká, nelituju, v herbáři nový vylisuju 🙂❤️
