Sicilská Odyssea

Už samotný let na Sicílii nás překvapil, z nějakého důvodu jsme nedostali sedadla a do poslední chvíle na letišti panovalo napětí, zda do dalšího kola postoupíme my nebo 2 dámy.

Jsem si jistá, že za nástup do letadla vděčíme mému italskému příjmení, přeci jenom nepustit někoho „domů“ by mohlo na Sicílii vyvolat nepříjemný rozruch 🙂

Během 11 dní jsme bydleli nebo se aspoň zastavili ve městech Syrakusy, Noto, Pozzallo, Cava d’Aliga, Marina di Modica, Scicli, Ragusa, Lentini, Nicolosi, Giardini Naxos, Castelmola, Taormina a Katánie.

Pokračovat ve čtení →

29: Když se konečně vracíš

Bylo půl března a Marek se konečně vracel domů. Laura cítila, jak se jí hruď svírá nervozitou a nejistotou, která se v posledních měsících stala její nechtěnou společnicí. Po dlouhém období ticha, Markových cest, pracovních zahlcení a bolestné vzdálenosti, se zdálo, že jejich vztah stojí na vratké hraně. A přesto, když napsal, že ji chce vidět, něco v ní se opatrně probudilo.

Bylo to právě před jejím odletem do Bari s dětmi – do města, kde si před několika měsíci s Markem zažili první společnou dovolenou. „Bari bude tentokrát jiné,“ pomyslela si, když s dětmi balila kufry. „Bez Marka, ale se vzpomínkami, které mě možná zahřejí, možná zabolí.“

Ještě než odletěla, sešli se. Když ho viděla ve dveřích, jak stojí s tím zvláštním, trochu nejistým úsměvem, rozbušilo se jí srdce. Marek ji beze slova políbil a objal. To objetí bylo silné, konejšivé a přitom zoufale naléhavé. Jakoby tím chtěl říct všechno, na co mu poslední týdny nestačila slova.

„Moc jsi mi chyběla,“ řekl tiše, a Laura najednou věděla, že to není jen fráze. Milovali se dlouho, vášnivě, jako by tím chtěli překlenout všechna ta tichá, bolestivá období, kdy si každý sám kladl otázky, na něž nedostával odpovědi.

Když pak odletěla do Bari, cítila v sobě něco jako smíření. Procházela s dětmi stejnými uličkami, kde s Markem poprvé pocítila, že možná existuje společná cesta. Slunce pálilo, vůně panzerotti a kávy jí připomínaly Marka na každém kroku, ale byla tu také radost z přítomnosti dětí.

Bari jí dalo čas si odpočinout, uvědomit si, že život, i když někdy zatraceně bolí, je stále krásný.

Po návratu z Bari však opět narazila na Markovu mlčící zeď. Komunikace mezi nimi znovu stagnovala, přerušovaná zprávami, které připomínaly zmatené veverky běhající sem a tam bez jasného cíle. „Nepotkáváme se v nějakém společném těšení už víc než dva měsíce,“ napsala mu v zoufalství jednou večer, slzy v očích a srdce na dlani. Marek odpovídal zdrženlivě, zahlcen prací, zahlcen sám sebou.

„Míšo, já se prostě těším na tebe a je mi jedno, kam půjdeme,“ napsal jeden večer před setkáním nakonec a Laura pocítila úlevu, byť jen na chvíli. Byla to snad první jasná věta po dlouhých měsících, první věta, která jí dala naději, že Marek možná dokáže pochopit, jak moc ho potřebuje mít blízko, i kdyby to mělo být jen tak, že spolu doma v tichu budou pracovat.

Laura se dlouho cítila, jako by balancovala na hraně mezi konečným pádem a křehkou nadějí. Její slzy byly často jedinou reakcí na Markovu nepochopitelnou vzdálenost, na jeho schopnost řešit pouze jednu věc najednou, zatímco všechno ostatní nechával stranou. Zároveň věděla, že Marek to nedělá schválně. V jeho mlčení cítila hluboké stíny, kterým nerozuměla, ale o to víc po něm toužila.

A Marek? V hloubi duše cítil tíhu vlastní nedokonalosti. Zraňovalo ho, když viděl, jak Laura trpí, ale neuměl to udělat jinak. Jeho mysl byla příliš zaměstnaná novými projekty, cestami, touhou být dobrý, zvládat AI, neztratit krok se světem, který na něj tlačil stále silněji.

A přesto, když Laura rezignovaně a unaveně napsala, že si přijede jen pro pár věcí, které měla u něj, a osobně se rozloučit, Marek pocítil zvláštní sevření v hrudi. Strach, že ji ztratí. Strach, který ho nakonec donutil napsat tu jednoduchou, čistou větu, že je mu jedno, kam půjdou, hlavně když budou spolu.

Laura si uvědomovala, jak zoufale potřebuje věřit, že tentokrát to bude jiné. Že tentokrát najdou způsob, jak se neminout, jak překročit tu pomyslnou lávku mezi jejich odlišnými světy. Věřila tomu, protože jinak by musela přiznat, že všechny ty slzy, bolest a čekání byly zbytečné.

Věřila tomu, protože si uvědomila, že pořád miluje Marka tak moc, že by byla ochotná znovu a znovu doufat, že jednou se ten propastný prostor mezi nimi konečně uzavře.


28: Lisabonské dojezdy

Když Laura zavřela oči, viděla Lisabon. Město vonící po slaném moři, grilovaných sardinkách a čerstvě upečených pasteis de nata. Viděla barevné dlaždice azulejos, které zdobily omšelé domy, křivolaké uličky, po kterých s Markem bloudili ruku v ruce, občas bez cíle, občas s cílem jen být spolu.

První večer si sedli na terasu malé kavárny, odkud měli výhled na blikající světla města pod nimi. Vzduch byl ještě teplý, přestože byl konec prosince, a Laura si říkala, že možná právě tohle je ten moment, který potřebovali. Seděli tiše, usrkávali vinho verde a sledovali, jak město pomalu utichá.

Laura dala Markovi dárek k Vánocům, pozvala ho do Státní opery. Na příběh o lásce ke kurtizáně, La traviata.

Zamilovat se do kurtizány, to je zoufalý čin, odsouzený od samého počátku k tragickému konci!

Cítila, že tohle bude ono!

„Nikdy jsem s nikým nebyl takhle,“ řekl Marek tiše, aniž by se na ni podíval.

Laura se na něj podívala a chtěla odpovědět, ale slova se jí zasekla v krku. Cítila, že přichází něco důležitého, něco, co nesměla přerušit. „Ale neumím z nějakýho důvodu hluboký vztah,“ pokračoval tiše. Laura ucítila bolest, kterou už důvěrně znala, ale zároveň v tom byl podivný pocit úlevy. Aspoň jí nelhal.

„Neumíš, nebo nechceš?“ zeptala se tiše.

„Neumím,“ odpověděl Marek.

V tu chvíli měla Laura chuť ho obejmout, zároveň ale pocítila ostrou bolest, která jí projela až do srdce. Když jí oči začaly vlhnout, pevně ji objal. Milovali se tu noc intenzivně, jako by tím mohli překlenout všechny ty mezery, které mezi nimi byly.

Další den ráno leželi vedle sebe, Marek se na ni díval a mlčel. Pak vstal, otevřel dveře na balkón a světlo se prudce vlilo do pokoje. Laura pozorovala jeho siluetu proti modré obloze. Bylo to krásné, ale bolestně pomíjivé.

Během dne chodili po městě, navštívili Belém, ochutnali místní sladkosti, procházeli se podél řeky Tejo. Občas Laura pocítila nával radosti, když ji Marek nečekaně chytil za ruku nebo ji políbil na ulici. Jindy zase ucítila ostrý záchvěv nejistoty, když se Marek odmlčel, ztracený ve svých vlastních myšlenkách.

V poslední večer v Lisabonu stáli na vyhlídce Miradouro de Santa Luzia, pozorovali město, které jim leželo u nohou. Bylo to jako z filmu, ideální místo pro romantický okamžik, ale mezi nimi visela otázka, kterou nikdo nevyslovil.

„Nechci, aby to skončilo,“ zašeptala Laura tiše a podívala se mu do očí. „Pojď najít cestu společně.“

Marek ji dlouze pozoroval, jeho pohled byl nečitelný, pak se pomalu usmál a přitáhl ji k sobě.

Když odlétali domů, Laura věřila, že Lisabon něco změnil. Že v Markově mlčení cítila hlubokou touhu po spojení, po něčem skutečnějším. Ale po návratu do reality, ve které Marek postupně mizel v práci, ve svých ambicích a nejasných plánech na Thajsko, Lisabon začal působit jako krásný sen, který se pomalu rozpouští v mlze.

Laura cítila, jak se její srdce znovu láme, tentokrát ještě bolestněji, protože v Lisabonu opravdu uvěřila, že to může být jiné. Že možná, jen možná, našli způsob, jak překročit tu propast mezi nimi. Jenže teď se zdálo, že propast byla větší než kdykoliv předtím.

Jenže ne. Po návratu domů Marka vyzvedla na letišti, strávili spolu pár krásných dní, ale pak se najednou něco zlomilo. Marek začal mizet. Nejen fyzicky, ale hlavně emočně. Dlouhé hodiny a dny bez zpráv ji nutily propadat se do úzkosti. Laura měla pocit, že se jí pod nohama znovu propadá led, tentokrát ale tenčí a křehčí než kdy dřív.

Marek mezitím bojoval se svými démony, které nechápala ani Laura, ani on sám. Měl ji rád, možná i víc, než si přiznával. Jenže čím víc se jeho kariéra kolem umělé inteligence rozjížděla, čím víc viděl možností, tím silněji cítil potřebu dokazovat, že na to má. A právě tahle touha ho stahovala pryč. Bál se, že Lauře nedokáže dát to, co potřebuje. Bál se, že ho uvidí takového, jakým se viděl sám – slabého, neúplného, věčně nedostatečného.

Když jí pak zničehonic napsal, že do Thajska přece jen odletí, Laura seděla na pohovce a cítila, jak jí mizí poslední kapky naděje. Bylo to jako náraz studené vody, který ji definitivně probudil z lisabonského snu. Byla naštvaná, zmatená, ale nejvíc ze všeho zraněná.

Dny bez Marka ubíhaly pomalu, tíživě. Musela se starat o maminku a bojovat s vlastním pocitem osamění. A právě tehdy se objevil Richard. Nečekaně, jednoduše, jakoby jí chtěl ukázat, že život může být i bez komplikací.

Jedna večeře s ním byla příjemná, snadná, milá. Všechno, co v tu chvíli potřebovala. Jenže když se večer chýlil ke konci, Laura cítila, že i když je Richard vším, co by měla chtít, není tím, po kom opravdu touží.

Markova tvář, jeho doteky, způsob, jakým ji objímal v Lisabonu, se jí vracely s palčivou naléhavostí. Nechtěla se vzdát, nechtěla utéct k někomu jen proto, aby nebyla sama. Potřebovala Marka, i když byl komplikovaný, i když ji občas bolel svou vzdáleností.

Laura se s Richardem rozloučila slušně, ale s konečnou platností. Věděla, že by ho jen využívala, že by s ním nebyla doopravdy. Chtěla Marka, navzdory všemu.

Věděla, že jejich vztah je složitý, možná až příliš. Ale nedokázala se vzdát naděje, že jednou tu lávku mezi sebou překročí oba. Že Marek najde odvahu ukázat jí všechny svoje stíny. A že ona najde sílu přijmout ho přesně takového, jaký je.

Lisabon už byl daleko, ale Lauřino rozhodnutí zůstávalo pevné. Rozhodla se bojovat o Marka, protože někde hluboko uvnitř cítila, že tohle za ten boj stojí.



27: Vánoce v mlze

Představa výletu do Portugalska byla jako záchranný člun, na který se Laura upínala v bouři svých vlastních pochybností. Ale čím víc se blížily Vánoce, tím víc se člun vzdaloval, až ho skoro neviděla přes závoj mlhy tvořené Markovou vzdáleností a vlastním strachem.

Marek plánoval odjet do Thajska, jeho myšlenky už létaly tam, zatímco Laura cítila, jak jí pod nohama mizí pevná půda. Zkoušela mu psát něžné, hravé zprávy, zoufale se snažila najít skulinku, kudy by k němu mohla proniknout. „Milý Ježíšku! Moc bych si přála…“ psala v lehce ironickém, ale upřímném tónu, jakoby dětsky věřila, že něco může změnit.

Marek odpověděl, hrál tuhle hru s ní, ale jeho odpovědi byly vždycky jen poloviční. Byly milé, ale nikdy ne úplné. A v Lauře rostl strach, že možná skutečně byla celý ten čas jen součástí něčeho vedlejšího, zábavou mezi Markovými pracovními cestami, školeními a plány na vzdálené cesty.

Přišly Vánoce. Ty první bez dětí, protože byly u bývalého manžela. Laura si proto domů pozvala svou maminku. Myslela, že to bude lepší. Že zvládne zahnat smutek rodinnou večeří a skleničkou vína. Ale někde mezi lososem a dezertem se jí ten plán rozsypal pod rukama. Večer se zvrtnul, alkohol tekl příliš rychle a příliš tvrdě. Ráno se probudila v mlze, a když vezla maminku domů, netušila, že ji brzy odvezou do nemocnice.

Když jí z nemocnice volali, že maminka měla delirium tremens, protože si vzala více léků, než měla, a nebylo to poprvé, svět kolem Laury se zúžil na černý bod. Všechno, čeho se bála – samota, strach o mámu, nejistota ohledně Marka a Portugalska – ji sevřelo do bolestivého objetí, ze kterého nešlo uniknout.

A Marek? Byl tam, někde na okraji jejího vnímání, psal opatrně, že ho to mrzí, ale zároveň jeho zprávy zněly, jako by měl na sobě rukavice. Nedokázala cítit jeho dotyk, jen chladnou zdvořilost. Zaslepená vlastním zoufalstvím mu napsala pár zpráv, které litovala hned po odeslání. Nešlo to vrátit zpátky, slova už byla ve vzduchu, hořká a pravdivá. „Mám pocit, že tě nezajímám,“ vyčetla mu, když už nemohla dál.

Marek reagoval s odstupem. „Neumíš se smířit s tím, když není po tvým,“ napsal a Laura cítila, jak se jí do srdce zarývá něco ostrého a studeného.

„Nejde o to mít všechno po svým,“ šeptala si pak doma do ticha, oči opuchlé od slz. „Jde o to mít něco opravdovýho, sakra.“

Když nakonec přišel den odletu, všechno viselo ve vzduchu jako nedořešená otázka. Maminka se trochu vzpamatovala a Laura věděla, že do Portugalska odletí, ale s těžkým srdcem. Byla rozhodnutá, že tam Markovi řekne, že takhle už dál nemůže.

Jenže když ho uviděla na letišti, znovu se jí stáhlo hrdlo a všechny předpřipravené věty zmizely. V Lisabonu, v ulicích plných lidí, mořského vzduchu a vánočních světel, našla odvahu k jiným slovům.

„Pojď si udělat vztah podle sebe. Takovej, kterej bude nám oběma vyhovovat,“ zašeptala mu při pohledu na noční město.

Marek mlčel, ale tentokrát to bylo jiné mlčení. Nebylo odmítavé ani chladné. Bylo to mlčení někoho, kdo právě pochopil, že mohl všechno ztratit.

Po několika dnech v Portugalsku se něco uvolnilo. Marek zůstal déle, než původně plánoval, a Laura v sobě cítila jemný náznak naděje. Když se domluvili, že ho po návratu vyzvedne na letišti, cítila, že něco ještě pořád žije.

Přesto jí pořád něco chybělo. Marek ji vnímal, ale pořád jako by nemohl překročit pomyslnou lávku k její duši. Laura toužila po blízkosti, která by nebyla jen fyzická, ale hluboce intimní, po blízkosti, která by ji přesvědčila, že to všechno stálo za to.

A tak dál čekala, i když nevěděla, na co přesně. Snad na okamžik, kdy ji Marek konečně uvidí celou, bez zamlžených skel, bez bariér. Na okamžik, kdy se jim podaří propojit dvě duše, které se zatím jen opatrně dotýkaly přes propast, kterou zatím nikdo z nich nedokázal úplně překročit.

I když se něco pohlo, něco uvolnilo, Laura cítila, že tohle je jedno z nejnáročnějších období v jejím dosavadním životě.



26: Dny, kdy tě není

Návrat z Bari měl zvláštní pachuť. Laura věděla, že realita nemůže být pořád tak sladká jako víno, které pili v jižní Itálii, ale stejně doufala, že jim ten výlet přinese alespoň drobnou úlevu. Místo toho se vrátili domů a každý sklouzl zpět do svého života, jakoby ty dny spolu byly jen nějakou neurčitou vzpomínkou.

Laura měla pocit, že Marka neustále dohání. Nikdy se jí ale nepodařilo ho opravdu dostihnout. Míjela ho fyzicky i psychicky. Když mu napsala zprávu, odpověděl s laskavou, ale bolestivou stručností: „Mám teď období, jako kdybych dělal prezidentskou kandidaturu nebo co.“

Každé to krátké odbývání cítila jako ránu. Jak to, že ona se nemůže dočkat, až ho uvidí, ale on vnímá setkání s ní jako další položku v kalendáři? Marek to takhle nechtěl. Necítil to tak. Byl zahlcený školeními o umělé inteligenci, cestami na Slovensko, novými projekty, a i když Laura byla pořád někde v pozadí jeho mysli, nedokázal jí dát víc než pár strohých vět.

Jednou v podvečer Laura seděla doma, mobil v ruce, slzy na krajíčku. Váhala, jestli napsat, ale nakonec vyťukala zprávu. Byla krátká, přímá a trochu zoufalá. Potřebovala slyšet jeho hlas, potřebovala vědět, že existuje, že existují oni dva. Marek odpověděl, že teď nechce řešit nic nepříjemného, že by se s ní viděl, ale prostě to nejde. Laura cítila, jak ji to tlačí dolů do temného prostoru, kde se cítí být poslední v jeho životě.

„Nechci ti znepříjemňovat život,“ napsala mu, „jen by bylo fajn slyšet někdy něco hezkého od člověka, kterýho mám ráda.“ Položila mobil a doufala, že to pochopí. Marek cítil výčitky, věděl, že ji zraňuje, ale neuměl to jinak. Svět kolem něj se točil rychleji, než byl schopný zvládnout.

Pak odjel s přáteli na hory a Laura zůstala sama doma, s prázdnem větším, než čekala. Najednou všechny ty krásné chvíle v Bari, společné noci a doteky působily jako sen, který si možná jen namlouvala. Jak ji mohl tak snadno nechat samotnou, jak mohl zapomenout na všechno, co zažili?

Po horách Marek zase odjel školit pryč. Byl unavený, zahlcený a možná trochu nešťastný, že neumí dělat víc věcí najednou. Nechtěl Lauru zanedbávat, ale když měl čas, neměl sílu na nic jiného než na mlčení. Laura to četla jako nezájem.

A pak, když se měli konečně sejít, přišla další stručná zpráva, chladná, kamarádská. Laura odpověděla se smutkem: „Nejsem kámoš na pivo, jsem živá holka, kterou bolí, když se mnou mluvíš takhle málo. Chtěla bych se na tebe ještě upřímně těšit, Marku.“

Marek si její slova četl několikrát za sebou. Nerozuměl úplně, proč ho vnímá takhle, ale cítil provinění. Chtěl jí říct něco hezkého, ale zasekl se v pocitu, že to nedokáže.

Začátek prosince přinesl drobné oteplení jejich vztahu. Laura se pro něj fotila nahá, něco, co ještě nikdy neudělala. Byl to její tichý pokus o blízkost. Marek ocenil odvahu, ale stále nedokázal překročit tu neviditelnou hranici, která mezi nimi rostla.

Nakonec přišel koncert PSH. Hudba, dav, alkohol, světla blikající do tmy. Marek poprvé po dlouhé době Lauru spontánně objal. Držel ji za boky a Laura cítila, jak v ní znovu ožívá něco, co se bála, že už umřelo. Marek ji pevněji přitiskl k sobě, jakoby ji chtěl ujistit, že ještě není pozdě.

A Laura si v té chvíli dovolila věřit, že to třeba zvládnou. Že tohle období míjení se může skončit. Že možná jednou Marek najde způsob, jak ji do svého světa opravdu vpustit. Že možná její čekání není zbytečné.

Možná. Nebo taky ne. Ale v tu chvíli ji to tolik nebolelo.



25: Ztracena v Bari

Když letadlo dosedlo na přistávací plochu v Bari, Laura cítila, jak jí srdce buší až v krku. Pořád tomu nemohla uvěřit. Doletěla. S ním. Sami. Za hranice. Poprvé to bylo jen jejich – bez přátel, bez festivalu, bez zástupných důvodů. Jen ona a on a čtyři dny v jižní Itálii. Po tolika měsících, kdy si říkala, že tohle se možná nikdy nestane, tu byla.

Marek mlčel. Laura ho držela za ruku. Dlaně měl trochu zpocené, ale nepustila ho. Zvyklá na jeho ticho, si to přeložila jako: „Jsem rád, že jsi tu.“

Ve skutečnosti Marek přemýšlel, jestli ji zvládne. Celou. Sebe s ní. Ne ten výlet – ale všechno, co s ní vždycky přišlo. Doteky. Blízkost. Pohledy, které mířily hluboko, dál, než kam si troufal pustit i sám sebe. Cítil, jak mu v hlavě běží paralelní proces: radost, vzrušení, ale i podprahový šum, který šeptal: Dá se ti věřit? Neztratíš se v tom zas?

Na ulicích to vonělo kávou, panzerotti, citrusy a výfuky. Město bylo trochu špinavé a trochu krásné, jako všechno, co je živé. Procházeli se spletí uliček, naráželi na prádlo visící mezi domy a děti hrající fotbal s rozbitým míčem. Mluvili málo, ale dívali se na sebe často – pohledy, které měly v sobě jistotu i opatrnost.

Marek vypadal klidnější. Jako by ho italské světlo trochu rozpustilo. Laura si říkala, že možná je tohle to, co jim chybělo – být spolu jinde. Začít nanovo. Jako dvě nové verze sebe samých.

Laura ho pozorovala, jak si fotí oprýskané zdi s graffiti, jak se zastavuje u každé kavárny a kontroluje, jestli mají dostatečně silné espresso. U každé vinotéky a hledá to nejsladší víno. A také u každé hospody zjišťoval, jestli mají lokální pivo. A byla šťastná. Na chvíli měla pocit, že všechno konečně zapadá.

Jenže večer, když si sedli do baru, Marek mezi řečí řekl:
„Přemýšlím, že bych jel v zimě do Thajska. Na delší dobu. A taky možná do Portugalska na Nový rok. Mám tam kamaráda a…“

Laura ztuhla.
„Sám?“ přerušila ho, ale snažila se, aby to znělo jen tak mimochodem.

Marek ucítil ten tlak v jejím hlase. A zase ho to sevřelo.
„Asi jo. Nebo s někým. Uvidím. Ale chtěl jsem se tě zeptat… zvládla bys to taky? Aspoň do Portugalska?“

Položil tu otázku opatrně, jako by jí nabízel něco, co se může vzít zpět. Ve skutečnosti ho vyděsilo už to, že ji položil. Že by ji opravdu mohl pustit do svých plánů, do svých „útěků“. Co když se v tom celém ztratí? Co když ona zjistí, že je uvnitř víc zmatku než odvahy?

Laura byla překvapená. Ne jeho plánem – ale že ji zahrnul. Nevěděla, co to znamená. Test? Pozvánka? Útěk maskovaný jako příslib?

„Jo… myslím, že jo,“ odpověděla tiše. Srdce jí bušilo znova – tentokrát z možnosti, že by ho opravdu mohla následovat. A taky trochu ze strachu, že možná ne. Kvůli dětem. Kvůli životu. Ale byla to první reálná možnost být s ním jinak.

Další den se opili. V baru, kde hráli jazz a servírka nosila víno tempem, jakým ho stíhali pít. Město potemnělo. Ztratili se jeden druhému v dešti, když šli čůrat každý za jiný roh. Laura Markovi omylem do telefonu řekla jinou lokaci, než kde byla – dezorientovaná, trochu v panice, trochu omámená.

Když ji Marek konečně našel, jeho oči byly tvrdé.
„Takže ty mi takhle lžeš? Proč? Co z toho máš? Stojíš úplně někde jinde!“
Zněl cize. Jako někdo, kdo nevěří. Nebo se bojí.

Laura nechápala. Zamrzla. Cítila, jak se jí všechno v těle sevřelo. Tohle přece nebylo o poloze.
Byla v šoku. Ne z křiku – ale z toho, jak náhle se proměnil. Jak v jediné větě zmizelo všechno jemné, co mezi nimi chvíli bylo.

Marek odešel. Nechal ji tam. V noci. V cizím městě.

Ve skutečnosti ho to celé vyděsilo. Co když ji ztratil? Co když se jí něco stane? Co když mu prostě jen lže – jako tehdy někdo jiný? V jeho hlavě se rozsvítily staré poplachy, bez rozlišení. Měl strach. Ale neřekl to. Jen odešel. A pak seděl v bytě sám, a připadal si jako idiot.

Laura se vrátila sama. Mapu v telefonu sice měla, ale mezi uličkami v Bari ztrácela signál. V hlavě a srdci prázdno. Když viděla pootevřené dveře a Marka na posteli, cosi v ní prasklo a vyvalil se velký vztek:
„To si děláš legraci?“ zakřičela. Marek mlčel. A to bylo ještě horší.

Šla na gauč, nechtěla s ním spát v jedné posteli. Vzala si láhev vína. Jedním douškem se chtěla spálit zevnitř. Ale po prvním loku usnula.

Ráno. Ticho.
„Buď ho zabiju, nebo obejmu,“ řekla si. Zvolila to druhé.

Marek ji objal. Dlouze. A konečně řekl: „Promiň.“

Poprvé, co si vzpomínala, že to zaznělo takhle. Ne vtipem. Ne omluvným gestem. Ale slovy.
Milovali se. Dlouho. Intenzivně. Jako by v těle chtěli zapsat něco, co slova nedokázala říct.

Ten den si půjčili kola. Slunce svítilo, vítr hřál. Laura se smála. Na chvilku zapomněla, jak moc ji to včera bolelo.

Na jedné křižovatce projel Marek na zelenou, ale Laura už to nestihla – skočila červená. Zase se ji ztratil. Neměla mobil. Ani peníze. Jezdila uličkami a hledala po paměti jejich dočasné útočiště. Nevěděla, jestli jí znovu vynadá.

Když se po hodině hledání potkali, Marek byl jiný. Už nekřičel. Jen unaveně řekl:
„Proč mi to děláš, Lauro?“

Znělo to jako zklamání, jako unavený výdech člověka, který se chtěl snažit, ale došly mu nástroje. Laura nic neřekla, mrzelo ji to. Jen se k němu přiblížila, dotkla se ho na rameni. A on jí to nechal.

Večer, v posteli, jí položil ruku na bok. A ona ho nechala.
Ne jako odpuštění. Ale jako přijetí.
A pak zašeptala:
„Miluju tě.“

Marek zůstal chvíli nehybný.
Neuměl na to odpovědět. Ne tak rychle.
Ale pak se k ní otočil a řekl tiše:
„To je hezký.“

A poprvé za výlet v Bari… nikdo neodešel, ani se neztratil. A to bylo víc než dost.



24: Měsíc, co vypadal skoro jako život

Listopad byl silný měsíc. Laura slavila narozeniny – a poprvé necítila stárnutí, ale začátek něčeho úplně nového.

S Markem se znovu chystali na mezinárodní festival dokumentárních filmů do Jihlavy, ten stejný, kde už jednou byli – tehdy o něco víc nejasní než dnes, i když ani tentokrát Marek slovo „partner“ nevyslovil nahlas. Laura si ale všimla, že už občas v její přítomnosti používal množné číslo, a to jí stačilo ke štěstí.

Pár dní před Jihlavou Laura seděla s Markem v hospodě a chystala se udělat něco, co by ještě před půl rokem považovala za nemožné. Cítila, jak se jí srdce rozbíhá a zeptala se Marka:

„Marku, co kdybychom někam letěli? Jen ty a já. Oslavím tak ty svoje narozeniny.“

„Až tak?“

Laura se pousmála a nervózně si pohrávala s pramenem vlasů. Věděla, že Marek obvykle cestuje s přáteli, nikdy ne jen ve dvou, nejspíš nebyl se žádnou ženou sám. Už jen to, že vůbec uvažoval o tom, že by s ní někam odletěl, byl malý zázrak. Nakonec jednoduše odpověděl: „Jasně, proč ne“, a pro Lauru to znamenalo úplně všechno.

„A kam poletíme?“ zeptal se pak Marek.

„Je mi to vlastně jedno,“ přemýšlela Laura. „Černá Hora bude teplejší a je to Balkán. Oslo je úplně jiná liga – tam nám možná nebudou vůbec rozumět.“ Stačilo málo a prořekla by se, že s Markem by klidně šla i do pekla.

Termín odletu si naplánovali až na polovinu listopadu. Laura mezitím řešila svůj notebook, který vypověděl službu právě v době, kdy ho potřebovala nejvíc. Marek bez řečí vzal její rozbitý počítač, otevřel ho, několik hodin opravoval a pak ho vrátil s výrazem, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Laura byla v sedmém nebi. Poprvé měla pocit, že Marek dělá něco vyloženě jen pro ni.

Když už notebook zase běžel, Laura si doma sedla k internetu a začala hledat letenky. „Nejlevnější je Itálie,“ psala Markovi, „což mě úplně nelákalo, ale vzpomněla jsem si, že můj prapraasiještěpraděda pocházel prý ze Sicílie. Bari není Sicílie, ale je to skoro jako Bali, jen v Itálii. Mají tam až osmnáct stupňů, ale co my víme – taky můžou lhát.“

Nakonec se tedy rozhodli pro Bari. Ještě předtím ale čekala Jihlava.

Festival v Jihlavě pro Lauru znamenal další krok do neznáma. Marek dovezl kratom a na začátku festivalu se s dávkováním úplně netrefil. Výsledkem bylo, že začátek festivalu prospal v tělocvičně, zatímco Laura chodila po filmech, a občas se jen tiše smála tomu, jak zvláštní podobu může mít partnerský život dvou dospělých lidí.

Dopoledne, když všichni ostatní odešli do jihlavských kin, zůstávali Marek a Laura v tělocvičně sami. Počkali, až zmizí poslední opozdilec, pak se na sebe hladově vrhli. Milovali se téměř bez dechu, vášnivě, tak jako by se viděli naposled. Pak, zpocení a rozcuchaní, leželi na žíněnce ve spacáku a snažili se stihnout nějaký film, než přijde večer a s ním nekonečné párty.

Jedno odpoledne mezi projekcemi vyrazili do jihlavských lesů. Podzimní listí křupalo pod nohama, vzduch voněl vlhce a zemitě, a Marek ukázal na houby rostoucí v trávě. Lysohlávky. Posbírali pár kousků, trochu provinile jako děti na školním výletě, a dohodli se, že až bude klid, až se vrátí z Bari, užijí si spolu svůj první „houbový dýchánek“.

Laura si uvědomovala, že je tohle poprvé, co Marek plánuje něco jen s ní, něco soukromého, niterného, co nesdílí s nikým dalším. Možná byla nejistá, co přesně jsou, ale v té chvíli jí to nevadilo. Věděla, že Marek k ní má blíž než dřív. A jestli je to jen trochu možné, doufala, že po tomhle výletě bude vědět ještě o něco víc.

Listopad byl silný měsíc. Marek opravoval počítače, Laura si koupila letenky, sbírali houby, tajně se milovali v tělocvičně a plánovali Bari. Byl to měsíc, který vypadal skoro jako život. Jako něco, co by možná mohlo vydržet.

Možná. Nebo taky ne. Ale právě teď to Lauru netrápilo. Teď prostě jen žila. A to bylo víc než dost.



23: Červená sukně, verze 2.0

Když se Marek vrátil z lodi a Laura s dětmi z Chorvatska, visel mezi nimi zvláštní klid. Žádné drama, žádná prudká slova. Jen ticho. Zpočátku ta známá nejistota, kterou Laura už tolikrát zažila a se kterou Marek vlastně neuměl zacházet jinak než mlčením. Netrvalo to dlouho, snad pár dní, kdy si oba opatrně psali zprávy, krátké a zdánlivě bez emocí, ale každé slovo bylo jako opatrné klepání na dveře.

Pak jednoho večera přišla zpráva delší než obvykle. Marek napsal, že mu chybí. Že se na ni těší. Laura cítila, jak se jí zastavilo srdce a pak se rozbušilo jako splašené. I když už tolikrát slíbila sama sobě, že do toho víru znovu nespadne, v ten okamžik věděla, že se zase ráda nechá stáhnout. Zatoužila se zase dotknout jeho kůže, cítit jeho dech na svém krku, poslouchat jeho hlas, když nadšeně mluví o umělé inteligenci, a smát se nad lahví prosecca.

A pak se konečně setkali. Večer u Marka, pokoj osvětlený jen tlumenými světly města za oknem, hudba tiše hrála v pozadí a Laura vnímala každý Markův pohyb, jako by byl součástí choreografie, kterou znali jen oni dva. Políbil ji pomalu, ale pevně, jako by ji chtěl přesvědčit, že tentokrát už to bude jiné. Laura zavřela oči a vnímala, jak se jejich těla přitahují jako magnety, zcela přirozeně a nevyhnutelně. Jeho ruce bloudily po jejím těle, nejprve něžně, pak vášnivěji, a ona mu vycházela vstříc s hladovou touhou.

Milovali se celé hodiny, vášnivě a divoce, jako by se chtěli přesvědčit, že je tohle ten způsob, jak všechno staré smýt a začít znovu. Marek ji objímal pevně, jako by se bál, že zmizí, když ji pustí, a Laura se mu poddávala s absolutní důvěrou, zapomínala na všechno kromě jeho dotyků, jeho rtů, jeho těla na svém.

Pak přišly další večery, kdy leželi vyčerpaní a zpocení na posteli, smějící se věcem, kterým by nikdo jiný nerozuměl, a pomalu upíjeli prosecco z orosených sklenic. Zkoušeli umělou inteligenci, hádali se o ní s hravostí, která byla jen jejich. A když stáli uprostřed davu na koncertě, Marek ji náhle pevně objal se slovy: „U nás doma jsme se málo objímali,“ Laura ho k sobě přitiskla tak silně, jako by se bála, že zmizí, když povolí sevření.

Byl to zvláštní podzim, kdy všechno začalo nanovo. Laura si koupila krásnou červenou sukni, dražší než cokoliv, co si kdy koupila, a připadala si, že v ní rozkvétá do nové éry. Éry, kdy už možná bude trochu víc vědět, kým je, a kdy Markova náruč bude o něco pevnější než dřív.

Možná. Nebo taky ne. Ale teď jí to bylo úplně jedno.



22: Sbohem binární světe

Marek seděl v pološeru svého bytu, obklopen šálky kávy, drobky od sušenek a pocitem něčeho, co se dalo popsat jedině jako zvláštní druh vzrušení. Bylo to něco, co už hodně dlouho nezažil. Vzrušení z nových možností, z něčeho, co ho vtáhne úplně stejně jako první řádek kódu kdysi dávno na střední škole. Jenže tentokrát to nebyl kód. Byly to otázky, odpovědi a diskuze s čímsi, co existovalo jen v cloudu, na serverech a občas trochu bizarně i v jeho hlavě. Umělá inteligence.

Léto bylo na odchodu, euforie z Banátu vyprchala a Marek tušil, že ho čekají změny. Neuměl by říct proč, ale cítil, že nastal bod zlomu. Programování, které miloval, mu najednou připadalo jako opakování stejných vzorců stále dokola. Svět AI byl jiný – čerstvý, divoký a nepředvídatelný jako teenager po první flašce levného rumu.

„Jestli mě AI nahradí, chci být ten, kdo to aspoň popíše,“ řekl včera večer u piva kamarádovi, který jen nechápavě kývl hlavou. „Já to myslím vážně, Adame. Tahle věc změní úplně všechno.“

Adam pokrčil rameny, a objednal další rundu: „Jasně, Marku. Kdybys tohle neříkal každý rok s jinou technologií…“

Jenže Marek se nesmál. Teď ne. Tohle nebyla další módní vlna. Věděl to. Cítil to. Bylo mu dávno přes čtyřicet, a poprvé v životě začal vážně přemýšlet, jestli není načase přestat být jen tvůrcem. Možná by mohl konečně začít být vypravěčem. Člověkem, který bude ukazovat ostatním cestu – průvodcem v divočině nul a jedniček, které už vlastně ani nebyly nuly a jedničky.

Ten večer se mu ozvala Laura. Zpráva blikala na displeji a Marek cítil, jak se mu svírá žaludek. Pořád ji měl rád – ale něco uvnitř mu bránilo odpovědět. Jeho svět se začal otáčet rychleji než dřív a nebyl si jistý, jestli je Laura schopná nebo ochotná držet krok.

Na stole se mezi prázdnými kelímky povaloval papír s nápisem: „Náměty pro sloupek o AI.“ Bylo mu jasné, že o tohle se Laura zajímat nebude, nikdy ji nebavily technické věci do hloubky, natož filozofie za nimi. Laura byla silná v emocích a příbězích lidí. Marek hledal pravdu mezi řádky kódu. Cítil náhle zvláštní únavu.

Zvedl telefon a napsal kamarádovi stručnou zprávu:

„Ten výlet na lodi pořád platí? Potřebuju na chvíli pryč.“

Když mu přišlo krátké „Jasně, odjezd v sobotu,“ Marek se poprvé po několika týdnech cítil líp. Měl pocit, že na té lodi najde řešení, nebo alespoň kus klidu na promyšlení toho, co dál. Vzpomněl si na Lauru, trochu provinile, že ji nepozval, ale v duchu si to hned omluvil tím, že by ji ta parta stejně nebavila. Třeba příště.

Když Marek o pár dní později nastupoval na palubu s taškou, kde měl vedle plavek a triček několik knih o AI, měl poprvé pocit, že něco nechává za sebou. Že to není jen programování nebo práce. Že možná nechává za sebou i něco z té složité, ale intenzivní věci s Laurou, kterou ani nedokázal pořádně pojmenovat.

Během dlouhých nocí na moři, zatímco se jeho přátelé smáli v podpalubí, Marek sedával na přídi, poslouchal šplouchání vody a promýšlel své další kroky. Poprvé po dlouhé době nebyly plné čísel, deadlineů a e-mailů. Byly plné slov, myšlenek a otázek, které nedokázal programovat, ale jen psát.

A možná, pomyslel si, když nad ním blikaly hvězdy, je tahle změna přesně to, co teď potřebuju.

Mezitím doma Laura balila věci, aby se připravila na noční cestu do Chorvatska s dětmi. Podívala se na telefon. Nic, neozval se. Setřela slzy z obličeje. Cítila konec ve vzduchu.

V tu chvíli Marek v úplně jiné části světa začínal něco nového. Něco, co je možná nadobro odpojí. Anebo naopak. To nikdo z nich nevěděl. A ani vědět nechtěl.



21: A co když hradby nepadnou?

V Banátu se věci znovu daly do pohybu – pomalu, váhavě. Jak stará lokálka, která nikdy neví, jestli dojede do cíle, přesto se hýbe vpřed. Laura si vychutnávala společné chvíle s Markem. Ty někdy připomínaly pohyby ruky ve chvíli, když se chcete dotknout něčeho velmi krásného, ale trochu se bojíte, že se to rozbije. Ač se snažila, jednou neudržela emoce na uzdě, spontánně se k němu otočila a s dětinskou upřímností vyhrkla: „Díky, že jsi mě zase vzal do Banátu.“

Okamžitě se cítila jako patnáctiletá holka, která poprvé dostala pusu, a začala se v duchu proklínat. Sakra. Bylo jí trapně. Ne proto, že by to nebyla pravda, ale protože věděla, jak moc se tím znovu vzdává síly, o kterou pořád bojovala. Vypadalo to, že Marka to přiznání těší. Nebo to byla banátská višňovka?

Letos to bylo jiné. Lepší. Marek ji častěji nechával být blízko sebe. Jeho zvláštní neviditelná hradba pořád existovala, nikdy úplně nezmizela. Pustil ji dovnitř, ale jen co se dotkla něčeho citlivého, rychle zavřel jako děcko, které schovává hračku před kamarády.

Ale pak se spolu milovali a všechny pochybnosti se roztopily jako sníh v prvních paprscích slunce. Každou noc spolu leželi ve stanu a jejich zpocená těla voněla rumunským létem a nevyřčenými sliby.

Během festivalu se sblížila s Julií. Ta zvláštní žena ji přitahovala jako magnet; Julie byla bouřka, která vám vyčistí vzduch, i když vám u toho trochu promáčí šaty.

„Laurinko, někdy si myslím, že oba, ty i Marek, jste úplně ztracený duše, který se našly, ale pořád netuší, co s tím,“ řekla jí Julie jednou v noci, když popíjely višňovku a pozorovaly nebe plné hvězd. Laura ji poslouchala a cítila, že to, co říká, je až bolestně pravdivé.

Na festivalu si Laura také všimla kluka ze slam poetry, který měl vystoupení na téma o svém životě s ADHD. Zpovzdálí sledovala jeho rozhovor s Markem a zachytila něco, co ji zaujalo.

„Hele, Marku, přemejšlel jsi někdy, že máš možná taky ADHD?“ Otázka zazněla mezi ostatními zvuky festivalu jasně a ostře. Marek si hrál s pivním kelímkem, prohraboval si vlasy a pohledem těkal kolem, jako by nevěděl, kam se dívat.

Laura se přistihla, že přikyvuje hlavou – možná tohle byl dílek puzzle, který jí pořád unikal. Nebo taky ne. Možná byla diagnóza ADHD možností, kterou by mohla vysvětlit něco, čemu nerozuměla. Třeba to bylo hlubší a temnější – nebo možná vůbec ne. Třeba byla chyba v ní, možná byly všechny ty komplikace jen odrazem jejích vlastních démonů. Třeba byl Marek jen Marek a ona byla Laura se všemi svými pochybnostmi, strachy a potřebou dávat věcem smysl, který nikdy nemusely mít.

Když festival skončil a vrátili se do Prahy, cítila Laura zvláštní smutek, který nebyl úplně zlý, spíš jako nostalgie po něčem, co ještě úplně neskončilo, ale mohlo by. Netrvalo ani týden, než jí Julie volala s veselým, trochu záhadným tónem v hlase:

„Hádej, koho jsem včera potkala na koncertě.“

Laura mlčela. Věděla přesně, o koho jde.

„Marek přišel,“ pokračovala Julie, „dali jsme si pár piv a bavili se o všem možným. O ADHD, o lidech, o životě. A víš, co jsem mu nakonec řekla?“

„Co?“ zeptala se Laura tiše, protože měla pocit, že odpověď nechce slyšet, ale zároveň musí.

„Že už se vůbec nedivím, proč ho tolik miluješ.“

Laura polkla a usmála se. „Proč jsi mu to povídala? A co říkal?“

Julie se zasmála svým zvláštním, hlubokým a zároveň jemným smíchem – tím, který si Laura zamilovala na první poslech. Byl v něm vždycky náznak pochopení a jemnosti, která se skrývala pod zdánlivě suverénním povrchem.

„Víš, Lauro, já se mu vlastně ani nedivím, že má kolem srdce hradby. Možná je potřebuje stejně jako ty. A třeba jsem tu proto, abych vám je pomohla trochu prolomit.“

„Juli, já si někdy říkám, že by bylo jednodušší žít bez těch všech komplikací. Ale pak bych nepotkala ani Marka, ani Tebe,“ odpověděla Laura smířlivě a s něhou, která ji samotnou překvapila.

„No jasně,“ zasmála se Julie a hlas jí trochu změkl, „a kdo by ti pak říkal ty věci, který nechceš slyšet, ale potřebuješ?“

Laura položila telefon a dívala se na něj s úsměvem, který nebyl ani šťastný, ani smutný. Byl to úsměv člověka, který si právě uvědomil, že možná konečně našel někoho, kdo ho pochopí – a že na některé věci už nemusí být sama.



20: (Ne)náhodné setkání

Laura se balila do Banátu a cítila zvláštní klid. Takový, který přijde po bouři, když stojíte uprostřed zahrady, pozorujete polámané větve a promáčené květiny, ale víte, že to nejhorší už je pryč. Věděla, že bouře mezi ní a Markem možná nikdy úplně neutichnou, ale právě teď cítila něco jako mír. Něco se změnilo. Něco jemného, sotva postřehnutelného, přesto to vnímala tak silně, jako by jí někdo položil ruku na srdce a zašeptal: „Bude to dobré. Jednou.“

Marek, který se vždycky vyhýbal všem loučením, ji teď občas objal déle, než se zdálo nutné. Když se ráno probouzeli, občas ji k sobě přitiskl pevněji než dřív, jako by tím říkal: „Nechci, abys odešla.“ Když se po milování neodtáhl a dovolil jí, aby ještě chvíli cítila jeho dech na své šíji, měla pocit, že je blíž než kdykoliv předtím. Paradoxně tohle všechno začala prožívat až po roce jejich vztahu. Rok plný nejistoty, divokých nálad a otázek bez odpovědí. Jako by teprve teď objevili něco, co jiné páry prožívají po pár měsících.

Možná bude všechno jen trvat déle? Možná to bude hlubší, silnější? Nebo ji jen Marek pouští dovnitř po malých kousíčcích, vždy jen o pár centimetrů, které ho bolí, ale které přesto posouvá? Laura se to bála říct nahlas, ale začínala doufat, že to opravdu stojí za všechnu tu bolest a nejistotu.

Na festival v Banátu se těšila. Minulý rok to bylo krásné, téměř bez komplikací. Doklady letos určitě neztratí, věděla už přesně, do čeho jde, měla zkušenosti, a hlavně Marka. Tedy… občas. Protože pořád neměla ponětí, jestli Marek cítí něco víc, než jen potěšení z fyzické blízkosti. Ale když se milovali, když se vzájemně ztráceli v sobě, říkala si, že se přece nemůže milovat s někým, ke komu nic necítí.

Milenka? To slovo jí vadilo, cítila se u toho provinile a nedůstojně. Přátelé s výhodami? Při téhle formulaci se jí chtělo zvracet. Marek jí občas říkal: „Jsi speciální člověk na speciálním místě.“ Přiznejme si… je to pořád jen další hezky zaobalené „nevím“.

Ve vlaku na banátský festival seděla v kupé, dívala se na odpolední ruch na holešovickém nádraží a čekala, až se Marek vrátí se studeným pivem. Dveře se náhle otevřely a dovnitř vešel anděl. Tedy přesněji řečeno dívka, která měla tvář anděla, ale v očích cosi divokého, nespoutaného, skoro nebezpečného. Plavé vlasy jí vlnami padaly přes ramena a působila, jako by vystoupila z tvrdé rockové písně, kde byla tím nejjemnějším článkem.

„Můžu k tobě?“ zeptala se s jistotou někoho, kdo se neptá, protože očekává odmítnutí, ale jen proto, že je to slušné.

„Jasně,“ odpověděla Laura, hlas trochu přiškrcený, překvapený, jako by právě otevřela dveře něčemu novému, o čem ještě nevěděla, jestli ji to zachrání nebo naopak zničí.

Nejprve mlčely. Vzduch mezi nimi byl zvláštně elektrizující. Pak ta divoká blondýnka prolomila ticho: „Seděla jsem vedle v kupé, ale nějak mi neseděli spolucestující.“ Natáhla k Lauře ruku: „Já jsem Julie.“

„Laura,“ odpověděla a krátce se usmála.

Julie si ji změřila pohledem. „Jedeš sama?“

Laura měla chuť odpovědět: Teď už ne, už jedu s tebou. Místo toho ale řekla nejistě: „S klukem,“ a sama slyšela, jak vratce to zní.

Julie zvedla obočí. „To zní hodně vážně.“ Laura netušila, jestli už ji Julie prokoukla a jestli náhodou nezaslechla v jejím hlase náznak ironie. Ne, Julie vypadá, že bude skvělá.

„Jo, někdy až moc,“ vydechla Laura a cítila, jak se jí v krku stahuje něco jako smích nebo pláč, vlastně nevěděla.

Julie byla jako magnetická bouře. Kombinovala v sobě všechno, co Laura nebyla schopná spojit – byla jako směs ohně a vody, studu a excentrismu, divokosti a něžnosti, cynismu a naivity. Mohla být anděl, mohla být ďábel, možná byla oboje zároveň. A Laura si uvědomila, že s ní právě vstupuje do jejího života něco důležitého, intenzivního. Něco, co jí možná pomůže pochopit nejen vztah s Markem, ale i samu sebe.

Vlak konečně vyrazil směrem k Banátu a vagony začala proudit nepolapitelná euforie. Marek si v hudebním vagonu sedl vedle Laury na zem a za chvíli usnul s hlavou položenou na jejích nohách. Laura kvůli tomu celou noc nespala, seděla nehnutě, hladila ho jemně po vlasech a dívala se ven do ubíhající tmy, šťastná, vyčerpaná, dokonale smířená. Bylo to něco víc než jen intimní. Bylo to něco, co děláte jen pro lidi, které bezpodmínečně milujete. Zavřela oči a viděla usměvavou Julii…



19: Letní klid před Julií

Když se konečně léto rozvinulo do své plné síly, Laura zjistila, že její srdce se umí chovat stejně tvrdohlavě jako kopretiny v její zahradě. Sotva pošlapány, sotva uvadlé, už zase kvetly. Tak i ona – potlučená láskou, zkoušená strachem, vyprahlá po citu, který se jí nevracel tak, jak by si přála – znovu zvedla hlavu a zhluboka dýchala. „Už je to dobrý,“ říkala si každé ráno, „to nejhorší mám za sebou.“ A možná i věřila tomu, co říká. Léto umí být velmi laskavé.

Děti se vrátily od babičky opálené a divoce šťastné, a Laura s nimi začala objíždět všechny ty letní atrakce, které si plánovala už od zimy. Jezdili na koupaliště, do lesa i na koncerty – protože jak často se stane, že se v Praze sejde kapela, kterou si může užít matka se svými dětmi a zároveň muž, který je jejím milencem, přítelem a zároveň čímsi mezi tím vším dohromady? Děti Marka znali téměř od prvního dne, co ho Laura potkala.

Měli se potkat až na koncertě. Zahlédla ho okamžitě. Vypadal klidně, skoro obyčejně, a kdyby nebylo drobného zaváhání v jeho úsměvu, možná by si Laura skoro myslela, že se jí všechny ty zmatené měsíce jen zdály. V duchu začala přemýšlet, že třeba právě teď nastává ten okamžik, kdy se přestanou míjet. Třeba to byla jen série nedorozumění, malých chyb v komunikaci, jako když špatně naladíte rádio a slyšíte jen půlku písničky.

Jenže pak přišla další krátká věta, taková ta věta, která se pronáší bez rozmyslu, ale zůstane v srdci napořád. Laura něco plánovala, něco navrhovala, nevyházelo z toho nic, a Marek s pokrčením ramen řekl: „Asi budeš muset slevit ze svých nároků.“ Řekl to, jako by ji žádal, ať si místo červeného vína objedná raději bílé, protože červené právě došlo. A Lauřino srdce se scvrklo o dvě čísla. Už zase to staré známé „něco“ bez jména, které ji bolelo víc než cokoliv jiného.

Přesto se znovu vzpamatovala – jako vždycky – a v srpnu spolu zažili jeden z nejklidnějších víkendů toho podivného roku. Na Letné se konal křesťanský festival a Marek se s Lauřinou rukou ve své procházel mezi stánky s biblí, zatímco se oba potutelně usmívali, jako kdyby právě provedli nějakou velkou lumpárnu. Byli opět ti dva spiklenci, kteří se tajně smějí světu kolem sebe. A každou noc, když se vraceli domů, sice se před spaním nemodlili, ale milovali. Zpětně se tomu Laura usmívala a říkala si, že klid ten víkend jim zajistili Všichni Svatí.

Laura přestala cítit potřebu utíkat od reality skrze MDMA nebo trávu. Uvědomovala si, jak jí to bere sílu a jak ji to vzdaluje od toho, co má ráda. Sebe, své děti, práci a vzácné okamžiky s Markem, kdy všechno prostě fungovalo. Už nepotřebovala uniknout, chtěla být tady, v přítomnosti, přestože přítomnost někdy bolela jako zánět zubu.

„A zase je to tu…,“ pomyslela si, když stála v kuchyni a zalévala květiny, které zvládly přežít její občasnou péči. Za dveřmi byl další Banát. Ten stejný festival, který rok co rok přinášel radost i pohromy a nová přátelství. Svět sám pro sebe, kdy celý život na tomhle festivalu zpomalí. Laura věděla, že to nebude jednoduché, věděla, že s Markem nic jednoduchého nikdy nebylo a nejspíš ani nebude, ale přesto si nedokázala představit, že by tam letos nejela.

Protože někdy je láska právě tohle – cesta, která vede kamsi do neznáma, a přesto se jí nedokážete vyhnout. Protože, jak říkával Marek, „proč bys nemohla?“ A Laura si i teď, když v jejím srdci zase rostlo napětí, odpovídala: „No právě, proč bych nemohla?“



18: Rozbitá vzpomínka

Laura seděla na zahradě, slunce jí svítilo do očí, ale nijak ji nehřálo. Ani trochu. Jako by celé léto zůstalo zaseknuté v tom prapodivném festivalovém ránu, kdy se Marek sebral a zmizel. Cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Zkoušela je setřít, ale nové pořád přibývaly, jako kdyby měla někde uvnitř porouchaný kohoutek na slanou vodu. Děti byly na prázdninách u babičky a dědy, mohla si to dovolit. A tak si to dovolila.

Vzpomínala na Marka, na všechno, co spolu zažili. Myšlenky se točily jako pračka plná mokrého prádla. Byla tam Barcelona, její první let, kdy ji Marek trpělivě odpovídal na každou její vyděšenou otázku. Viděla je v tom malém španělském bytě, jak leží na posteli, nahé nohy zamotané v prostěradle, zatímco venku tiše usíná město, které Marek znal tak dobře, že jí v jednu chvíli ukazoval čtvrti, jako kdyby měl Barcelonu vytetovanou na duši.

Vzpomněla si, jak spolu tančili na jejich prvním festivalu, kde se potkali. Už tehdy tušila, že to bude složité, že to nebude žádný klidný vztah plný nedělních odpolední u čaje. Marek nebyl muž do rutiny, byl workoholik, programátor milující svoji práci tak intenzivně, že mu na všechno ostatní prostě nezbývala energie. Věděla, že vztah s ní nikdy nebude jeho prioritou, ale přesto jí přišlo, že si zaslouží aspoň trochu víc. Aspoň nějaké jasné slovo na rozloučenou.

Vytáhla telefon a s třesoucíma se rukama napsala zprávu.

„Přijde mi, že jsi mě potřeboval dostat ze života, že tohle byla nejjednodušší varianta.

Pak přidala další, ještě zoufalejší: „Nechci tě nevidět, i když to celý bolí. Potkáme se ve středu večer? Pojedu druhý den pryč.

A byla opět TAM.

Když Marek odpověděl, jako by se nic nestalo, jako by to všechno bylo úplně normální, Laura zůstala zírat na telefon s pusou otevřenou překvapením. Jeho odpovědi působily lehce, nenuceně, jako kdyby v neděli jen nasedl na špatnou tramvaj, ne ji opustil uprostřed festivalu a odjel bez vysvětlení pryč.

„No já tě uvidím samozřejmě rád,“ napsal jí nakonec.

Přijela. Chtěla vysvětlení, potřebovala slyšet něco, co by ji přesvědčilo, že se to celé jen nějak hloupě pokazilo. Stáli na Letné, Laura se na něj zadívala, skoro prosebně.

„Neměli bychom si to nějak vysvětlit, Marku?“

On se na ni podíval, v očích ten zvláštní klid, který ji vždycky přiváděl k šílenství, protože mu vůbec nerozuměla.

„To, že tady stojíme, znamená, že jsme se vidět chtěli,“ odpověděl jí jednoduše.

A Laura stála jako opařená, protože přesně takhle vypadala Markova logika – zvláštní, jednoduchá a úplně neproniknutelná. Chtěla víc, potřebovala víc, ale zjevně tohle bylo všechno, co jí Marek mohl nabídnout.

A ona pořád nedokázala pochopit, proč ji tak málo dokáže uspokojit a tak strašně moc bolet.



17: Když festival zhasne

Ten festival měl být velký. Vždyť přesně před rokem tu Laura potkala Marka, a i když pořád nevěděla, jak to „něco“ mezi nimi pojmenovat, byla si jistá, že je to významné. Jeli tam spolu a ona cítila, že po roce chaosu, nejistoty a nevyspání má konečně důvod slavit.

Jenže, jak už to bývá, realita má občas sklony překvapit. První festivalové ráno bylo horké jako smaženice, do které někdo přimíchal příliš pálivé papričky. Laura se probudila ve stanu a hned věděla, že je zle. Marek ležel vedle ní, měl obličej bledý jako vypraná košile a bolest hlavy, která by patrně porazila i dospělého nosorožce.

„Marku…“ zkusila to něžně, „pojď ke mě.“

On ale vyskočil, jako by ho kousl jedovatý pavouk, vyhrkl jen „Je mi blbě, nech mě.“ a byl pryč. Laura zůstala sedět ve stanu, jako by ji právě někdo vystřelil do vesmíru bez možnosti návratu. Přála si jen trochu objetí, nic víc. Co se proboha stalo?

Den se táhl jako rozvařená nudle. Marek bloumal mezi kamarády, zatímco Laura se cítila, jako by byla neviditelná. Procházeli festivalem společně, ale bylo to, jako když jdete vedle někoho cizího na zastávku tramvaje. Občasná věta, hodně mlčení.

Večer se Laura pokusila udělat krok k němu. Objala ho, chtěla smazat nepříjemný pocit rána. Marek ale uhnul a nechal ji stát jako patník uprostřed rozpáleného pole. Laura nechápala, proč je pro něj tak těžké dát jí malý kousek jistoty. Proč se brání něčemu tak prostému jako je obyčejné objetí?

Setkali se ještě jednou, na koncertě. Marek ji objal kolem pasu, a na pár minut cítila, že je všechno zase v pořádku. Ale jak už to s ním chodilo, zmizel stejně rychle, jako se objevil. Telefon jí zacinkal zprávou, po které se jí udělalo fyzicky zle.

„Odjíždím dnes večer. Vím, že je to pro tebe těžké, pro mě taky. Ale bude to tak lepší.“

Pro tebe těžké? Proč by mělo být těžké, že ji zase nechává samotnou, poníženou, zraněnou uprostřed veselí, které najednou působilo jako zlý vtip?

Laura mu psala, prosila ho, ptala se, proč tohle dělá, ale Marek odpovídal jen krátce, úsporně, nekompromisně. Jako by právě rozhodoval, že uzavírá nějaký obchodní účet. Pak bylo ticho. Laura se cítila, jako by ji vyhodili z letadla bez padáku.

Tu noc seděla u ohně s cizími lidmi, zpívali písničky, ale Laura plakala. Slzy tekly bez ohledu na její snahu zachovat důstojnost. Vedle ní seděl Tomáš, nějaký milý, chápavý kluk, který ji pak ráno, oteklou od pláče a únavy, odvezl do Prahy. Musela k Markovi pro věci, ale když stála před jeho bytem, cítila, že už nemůže udělat ani krok. Poslala místo sebe kamarádku, protože věděla, že kdyby zaklepala sama, začala by prosit. A to si přece slíbila, že už nikdy dělat nebude.

A tak se v tu chvíli rozhodla, že Marek je uzavřená kapitola. Definitivně. Tedy alespoň na příští tři dny. Protože tohle bylo něco, co se nedalo jen tak vymazat. Něco, co ji vždycky našlo. Věděla to, a děsila se toho zároveň. Ale v tu chvíli si dovolila alespoň krátkou iluzi svobody, než ji zase pohltí realita – s Markem, nebo bez něj.



16: Barcelona poprvé

Letět poprvé letadlem v Lauřině věku byla poněkud pozdní premiéra, ale Laura cítila takové vzrušení, jako by právě objevovala nový kontinent. Tiskla se nosem k okýnku, fascinovaně sledovala obláčky jako dítě, a přála si, aby Marek prožíval stejnou radost. Jenže Marek už podobných cest zažil desítky, možná stovky, a jeho zaujatý výraz připomínal spíš cestujícího, kterému za deset minut jede tramvaj než člověka, který sdílí s Laurou malý soukromý zázrak.

Až mnohem později, po měsících i letech, pochopí, jak velkou trpělivost s ní tehdy měl. Nebyl netečný; prostě jen viděl svět jinak, jinou perspektivou. Možná tou, kterou občas vidí programátoři, když už všechny možné algoritmy znají zpaměti a nepřekvapí je žádný kód.

Po příletu do Barcelony se ubytovali, položili kufry a během chvíle se milovali. Milovali se pořád, jako by byli hladoví po každém vzájemném doteku, jako by jejich těla mluvila jazykem, který nepotřebuje definice ani překlady. Ani přátelé, s nimiž do Barcelony přijeli, jim v tom nebránili. Marek s Laurou mizeli a zase se objevovali jako dva milenci, kteří si potřebují neustále připomínat, že se mají.

Jedné noci Laura propukla v pláč. Seděla na okraji postele a tiše vzlykala. Bylo jí jasné, že všechno, co tu prožívají, je jen přechodný sen, že se po návratu vše vrátí do starých kolejí – do šedi, mlčení a nejistot. Tehdy mu chtěla říct všechno, co jí drásalo srdce, co ji nutilo pochybovat, co ji bolelo víc než všechny rány, které kdy zažila. Ale místo toho se na něj podívala, setřela slzy, sedla si na něj a pomalu, téměř bolestně něžně se milovali celou noc. Pořád dokola hrála jedna jediná píseň – „Otevřená zlomenina srdečního svalu“ – jako by někdo věděl přesně, jak se Laura cítí.

Druhý večer při procházce noční Barcelonou ho Laura spontánně chytila za ruku, bylo to poprvé, nenáhodně, vědomě. Pohled na zamilované páry kolem ji provokoval, jako kdyby všichni ostatní měli právo na otevřenou lásku, jen ona ne.

Nejistě se zeptala: „Můžu?“ a natáhla k němu ruku. Marek se na ni krátce podíval a s lehkým pokrčením ramen odpověděl: „Proč bys nemohla?“ Chvíli šli mlčky, spojeni rukama, ale každých pár kroků cítila Laura, jak se Marek vytrhává, něco hledá, ukazuje, natáčí video… Nedokázal být v tom doteku přirozený. Nakonec Laura zklamaně usoudila, že mu to prostě není pohodlné, a nechala ruku volně klesnout podél těla.

O pár minut později stáli na kopci a dívali se na zářivé světlo Barcelony. Marek ukazoval do dálky, jako by se snažil zahladit předchozí okamžik. „Tohle jsme už viděli. Tamto ještě uvidíme – Sagrada Família, Parc Güell, La Rambla…“ Laura poslouchala a pomalu v ní rostla nová, drobná, ale živoucí naděje. Romantika byla zase zpět, i když stále bez názvu, bez definice. Zase věřila lásce, která byla stejně nedefinovaná jako oni dva.