Když se Marek vrátil z lodi a Laura s dětmi z Chorvatska, visel mezi nimi zvláštní klid. Žádné drama, žádná prudká slova. Jen ticho. Zpočátku ta známá nejistota, kterou Laura už tolikrát zažila a se kterou Marek vlastně neuměl zacházet jinak než mlčením. Netrvalo to dlouho, snad pár dní, kdy si oba opatrně psali zprávy, krátké a zdánlivě bez emocí, ale každé slovo bylo jako opatrné klepání na dveře.
Pak jednoho večera přišla zpráva delší než obvykle. Marek napsal, že mu chybí. Že se na ni těší. Laura cítila, jak se jí zastavilo srdce a pak se rozbušilo jako splašené. I když už tolikrát slíbila sama sobě, že do toho víru znovu nespadne, v ten okamžik věděla, že se zase ráda nechá stáhnout. Zatoužila se zase dotknout jeho kůže, cítit jeho dech na svém krku, poslouchat jeho hlas, když nadšeně mluví o umělé inteligenci, a smát se nad lahví prosecca.
A pak se konečně setkali. Večer u Marka, pokoj osvětlený jen tlumenými světly města za oknem, hudba tiše hrála v pozadí a Laura vnímala každý Markův pohyb, jako by byl součástí choreografie, kterou znali jen oni dva. Políbil ji pomalu, ale pevně, jako by ji chtěl přesvědčit, že tentokrát už to bude jiné. Laura zavřela oči a vnímala, jak se jejich těla přitahují jako magnety, zcela přirozeně a nevyhnutelně. Jeho ruce bloudily po jejím těle, nejprve něžně, pak vášnivěji, a ona mu vycházela vstříc s hladovou touhou.
Milovali se celé hodiny, vášnivě a divoce, jako by se chtěli přesvědčit, že je tohle ten způsob, jak všechno staré smýt a začít znovu. Marek ji objímal pevně, jako by se bál, že zmizí, když ji pustí, a Laura se mu poddávala s absolutní důvěrou, zapomínala na všechno kromě jeho dotyků, jeho rtů, jeho těla na svém.
Pak přišly další večery, kdy leželi vyčerpaní a zpocení na posteli, smějící se věcem, kterým by nikdo jiný nerozuměl, a pomalu upíjeli prosecco z orosených sklenic. Zkoušeli umělou inteligenci, hádali se o ní s hravostí, která byla jen jejich. A když stáli uprostřed davu na koncertě, Marek ji náhle pevně objal se slovy: „U nás doma jsme se málo objímali,“ Laura ho k sobě přitiskla tak silně, jako by se bála, že zmizí, když povolí sevření.
Byl to zvláštní podzim, kdy všechno začalo nanovo. Laura si koupila krásnou červenou sukni, dražší než cokoliv, co si kdy koupila, a připadala si, že v ní rozkvétá do nové éry. Éry, kdy už možná bude trochu víc vědět, kým je, a kdy Markova náruč bude o něco pevnější než dřív.
Možná. Nebo taky ne. Ale teď jí to bylo úplně jedno.
