„Viděl jsi ji někdy plakat?“
Obsah
První potažení
Pomalu si poprvé potáhl z jointa a pousmál se:
„Jo. Ale to nebyly slzy smutku. To byly slzy, kterými chtěla spálit všechno kolem sebe. Byla jako starý město, ve kterým se kamenné zdi pomalu drolí spolu s časem, kterej nezastavíš. Někdy hořela životem, jindy byla prázdná jak láhev od posledního vína ve tři ráno. Když měla dobrou náladu, cejtil jsem z ní moře a divoký sny a touhy. Když byla smutná, smrděla po tabáku a večerech, který byly naprostej provar.“
Druhé potažení
Podruhé si potáhl, díval se do daleký prázdnoty. Do prázdných a hořkých vzpomínek, které při kouření zaplňovaly jeho mysl:
„Když se na mě naposled podívala, bylo to jako pád z vysokýho mostu. V tu chvíli mi došlo, že odchází. Že už nic nezměním.“
Třetí a čtvrté potažení
Při třetím potáhnutí jak kdyby na něj sáhla samotná Melancholie. Vzpomínka, co se odmítá nechat zapomenout:
„Nic a nikdo ji neudržel. Měla v sobě něco, co ji pořád hnalo dál – za něčím nepojmenovatelným, co se vždycky rozplynulo dřív, než se toho mohla dotknout.“
Potáhl si počtvrté:
„Sledoval jsem ji, jak mizí. S rukama v kapsách a srdcem rozervaným. Nemohl jsem udělat nic,“ pousmál se s bolestí v hlase.
Poslední potah
„Ano. Viděl. Mockrát,“ přiznal nakonec, ale už ho nikdo neposlouchal.
