Sedíme u stolu čtyři a řešíme jednu zprávu. Přečte se nahlas, pak ještě jednou, protože se přehlédla čárka. Jedna tvrdí, že to je jasné pozvání. Druhá, že je to zdvořilé odmítnutí. Třetí navrhuje počkat s odpovědí do zítřka, ať to nevypadá zoufale.
Nad tou zprávou strávíme dvacet minut. Nad zprávou o čtrnácti slovech, kterou někdo psal patnáct vteřin a s největší pravděpodobností nad ní nepřemýšlel vůbec.
Trvalo mi roky, než mi došlo, že celý ten výzkum je zbytečný. Ne proto, že by v těch zprávách nic nebylo. Ale proto, že to podstatné je v nich vidět na první pohled.
Poznáš to podle sloves
Nečti obsah. Přečti si slovesa.
Mohli bychom někdy zajít.
Tohle bys musela zažít.
Až se to uklidní…
Někdy tě vezmu…
A teď ta druhá skupina:
V sobotu jedu tam a tam, jedeš se mnou?
Zítra mám čas v šest.
Zavolám ti večer.
Rozdíl mezi těmi dvěma sloupci není v citu. Je v čase a v závaznosti. První sloupec existuje v podmiňovacím způsobu, druhý v oznamovacím. První se dá kdykoli beztrestně zrušit, protože nikdy neexistoval.
Druhý se dá zapsat do kalendáře. Když se nesplní, tak se to pozná.
Tady někde leží celej ten fígl. Podmiňovací způsob zní hezky, budí naději a přitom nezavazuje k ničemu. Slibuje výhledy a nechce platit vstupný 🙂
Říká se tomu future faking
Známe to z dětství, žejo. Odborné slovo bylo slibotechna.
Když jsem si o tom začala číst, zjistila jsem, že to má svoje odbornější názvy:
Future faking je prodej budoucnosti, která se pravděpodobně nikdy nestane. Termín se používá v literatuře o narcistickém zneužívání, píše o něm psycholožka Dr. Ramani Durvasula v knize It’s Not You (2024). Není to o tom, že by ten člověk lhal ve chvíli, kdy to říká. Často to v tu vteřinu myslí naprosto upřímně. Jen to nikdy nepřežije cestu z pusy do kalendáře.
Breadcrumbing, česky házení drobků. Tolik pozornosti, aby člověk neodešel, a tak málo, aby se nic nezměnilo. Zpráva jednou za deset dní. Lajk. Věta, ze které se dá vyčíst všechno a nic.
A pak je tu vysvětlení, proč to na nás vůbec funguje, a to je ta nejnepříjemnější část. Jmenuje se intermitentní posilování a stojí za ním B. F. Skinner a jeho pokusy s holuby z třicátých až padesátých let.
Zjistil, že když zvíře dostane odměnu pokaždé, chová se klidně. Když ji nedostane nikdy, přestane se snažit. Ale když ji dostává nepravidelně a nepředvídatelně, zblázní se do toho úplně nejvíc. Nepravidelná odměna drží ze všech nejsilněji.
Tenhle mechanismus nevymyslel žádnej zlej člověk. Máme ho vestavěnej. Proto jsou nejnávykovější právě ti lidé, u kterých člověk nikdy neví. A proto se s tím tak blbě přestává, i když si to celé pojmenuješ.
Nesmělost a nezávaznost vypadají skoro stejně
Tady bych se ráda zastavila, protože nechci sklouznout k tomu, že každej váhavej člověk je manipulátor. Není.
Nesmělý člověk taky někdy mluví v podmiňovacím způsobu. Rozdíl je v tom, co udělá vzápětí. Nesmělost se za sebe většinou omluví a pak přijde s něčím konkrétním, klidně po třech dnech a přes deset jinejch návrhů. Nezávaznost nechá ten návrh viset ve vzduchu a čeká, jestli si ho vezmeš na starost ty.
To je ten rozdíl. U nesmělosti to nakonec někdo dotáhne, jenom to trvá dýl. U nezávaznosti to nedotáhne nikdo druhej a ty pak nosíš celej vztah na zádech a ještě si připadáš jako otravná, když se ptáš kdy teda 🙂
Kdo doopravdy chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá formulaci.
Nefunguje to jen ve vztazích, a to je na tom to nejhorší
Já jsem si to původně přebrala jako téma na chlapy. Pak jsem se rozhlédla kolem.
Šéf, který ti dva roky říká až se firmě bude dařit. Kamarádka, co se pořád musíme někdy sejít, a ono se to od covidu nestalo ani jednou. Rodič, který ti od dvaceti slibuje, že spolu jednou vyrazíte na pěknej vejlet.
Všude stejná mluvnice a všude stejný účinek. Člověk vydrží mizernou přítomnost, dokud má před očima hezkou budoucnost.
A hlavně, tohle se nedá naučit až v dospělosti. Vyrůst v domácnosti, kde se hodně mluvilo a málo dělo, znamená mít tenhle jazyk jako mateřštinu. Pak ti podmiňovací způsob nepřipadá podezřelý, připadá ti normální, protože jiný neznáš.
Test, který zabere pět vteřin
Mám jednu otázku, kterou si pokládám dřív, než začnu cokoli luštit.
Dá se to zapsat do kalendáře?
Když ano, je to plán. Když ne, je to hezky řečená nálada. Obojí má právo existovat, nálady jsou fajn. Jen se podle nálady nemají dělat rozhodnutí a hlavně se na ní nemá stavět část života.
A druhá otázka, o pár dní později: stojí si za tím pořád?
Slib je levný ve chvíli, kdy se vyslovuje. Cenu dostává až tím, že ho ten člověk i po nějaké době uznává za svůj.
Co se změní, když to jednou uvidíš?
Nezmění se lidi kolem. To je asi to nejméně romantické zjištění celé téhle věci. Kdo mluvil v podmiňovacím způsobu, mluví jím dál a nemá důvod přestat, protože mu to roky fungovalo.
Změní se, kolik toho odpracuješ ty. Přestaneš překládat. Přestaneš ze čtrnácti slov vyrábět příběh o tom, jak to ten člověk vlastně myslel a co mu v tom brání. Vezmeš tu větu tak, jak byla napsaná, a necháš ji být.
Chvíli je to smutné. Spousta věcí se najednou scvrkne na svou skutečnou velikost a člověku dojde, kolik hodin nad tím prostál.
Pak je to ohromná úleva. Protože luštění je práce a nikdo ti ji nezaplatí.
Chceš si přečíst pár příběhů? Stáhni si zadarmo Cynickou příručku pro rozvedené slečny 🧡🙂
