Už dlouho mi leží v hlavě myšlenka na téma koníčky pro rozvedenou slečnu, která bydlí na vesnici. V zimě je nabídka poměrně skromná. Můžeš si malovat temperama. Můžeš koukat na seriály, dokud se neslejou do jednoho. Nebo zašívat ponožky, pokud se ještě trefíš do ouška jehly. Pozor! Tuhle poslední větu si přečti ještě jednou, ať víš, jak náročné to umí být! 🙂
V létě je to lepší: hospůdky na rynku, akce ve městě, festiválky v Čechách i v rumunských kopcích, koupání a pocit, že žiješ v nějakém filmu o venkově, který natočili lidi z města. Bobule. Dědictví. Rok vdovy.
Od minulého roku mi k tomu přibyl Claude Code. Sednu k počítači a čas uteče jak vystrašená myš před slizkým hadem. Jenže Claude po mně chce v jedenáct večer myslet. To se dost přeceňuje 🙂
Akorát pro něj nemáme slovo
Ale jeden takový koníček přeci jen existuje: bývá po ruce a nic po tobě nechce. Akorát pro něj v češtině nemáme normální slovo:
- Masturbace: To zní jako diagnóza. „Tak, paní, výsledky stěru jsou v pořádku, ale bohužel trpíte masturbací.“
- Onanie: Vzpomenu si na Barbara Conana a hned mě přejde chuť.
- Sebekojení: Zní jako něco, co si předepisuješ v lékárně.
- Sebeukájení: Nejhorší slovo na světě. Líp by zněla snad už jen samoobsluha.
- Honění: Chlapské výrazy nám nepomůžou, my nemáme co honit.
- Hraní si: Zní to, jako když tě pošlou po obědě do družiny.
- Sologame: Deskovka pro jednoho hráče, ve které ale nikdo neprohrává.
- Prstoklad: Příliš virtuózní. Jako bys u toho musela cvičit Chopinovy etudy na klavír.
Tak jsem se rozhodla, že tomu budu říkat Koníček s velkým K.
Protože přesně to to je. Děláš to ráda. Nikdo u toho nehodnotí výkon. Nikdo ti neřekne, že jsi to udělala blbě. A hlavně: nikdo nic nechce!
Proč po tom brečíš?
Když už se shodneme na obyčejném, ale lidském Koníčku, máme tu ještě jednu zvláštní věc. Někdy po tom brečíš.
Ležíš, je ti dobře, tělo je konečně uvolněný, a najednou ti tečou slzy. A první myšlenka bývá: Co je se mnou kurva špatně?
Možná nic. Možná tělo prostě na chvíli přestane všechno držet pohromadě. A když už povolí, pustí všechno. I to, co sis tam uvnitř nechala na horší časy.
V Cynické příručce jsem psala, že anestezie netlumí jenom bolest. Ukrojí i radost. Tohle je ta podobná věc, jen obráceně. Když se smysly zapínají zpátky, nepřijde jenom chuť rajčete. Přijde všechno, co bylo zamrzlý pod tím.
Takže co ti tím tělo říká? Nic dramatickýho. Neříká, že děláš něco špatně. Neříká, že ti někdo chybí. Říká akorát: díky, konečně jsem si mohlo oddechnout.
Tak si ten Koníček dopřávej
Je zadarmo, nikam se pro něj nejezdí, funguje i v listopadu a nemusíš u něj být hezká. Tělo není výloha. Je to barák, ve kterém bydlíš. A nemusíš čekat, až přijde někdo s klíčem, navíc perfektně padnoucím.
A kdyby ti pak ukáply slzy? Breč! Nejsi rozbitá. Jenom rozmrzlá 🧡🙂
👉 Chceš víc čtení? Najdeš ho tady na blogu Zápisky z gauče nebo rovnou stáhni Cynickou příručku pro rozvedené slečny 🙂
