Znáte film Élisa? Viděla jsem ho poprvé v kině s mámou a jedna scéna se mi zaryla pod kůži asi už nafurt. Drzá a krásná Marie (Vanessa Paradis) přijde k prarodičům, co kdysi zavrhli její mámu. Jak si to pamatuju, vpadne do jejich zatuchlýho prostoru, otevře okna dokořán a udělá pořádnej bordel. Chce z toho domu dostat ten pokryteckej smrad, kterej je cejtit i přes plátno.
Miluju tu scénu.
Děsila mě a zároveň jsem Marii záviděla její odvahu. Já měla totiž doma neviditelnej diplom z kurzu poslušnosti. Nikdy jsem se nepřihlásila a stejně jsem ho udělala s vyznamenáním 🙂
Sedni si. Nemluv, když mluví dospělí. A hlavně nepřeháněj a nedělej scény.
Ten kurz má i odborný jméno
Většina z nás stráví několik let života tím, že se učí poslouchat, a pak se z toho učí vyhrabat ven.
Psychologie pro to má termín. K trojici fight, flight, freeze (útoč, uteč, ztuhni) přidal terapeut Pete Walker čtvrtou reakci: fawn. Česky asi nejlíp „zavděčit se“. Když je útěk nemožnej a boj se nevyplácí, dítě si vybere strategii, která fakt funguje: být hodný, hodit se do nálady toho druhého, nedráždit.
Ta strategie se osvědčí. A protože se osvědčí, zůstane. Tělo si ji uloží jako výherní los a tahá ho i o třicet let pozdějc, u úplně jiného stolu.
Proč tě to složí dřív, než stihneš dopít kafe
Jakmile v místnosti zazní ten povýšenej tón, to domácí „dovoluješ si moc“, jde to mimo hlavu. Zavřít pusu, zamáčknout slzu, radši nedráždit. Sedmiletá holka v tobě je pod stolem dřív, než se stihneš nadechnout.
Můžeš mít za sebou stovky hodin terapie, přečtený všechny knížky a pohotovou pusu. Nervovej systém tu informaci vyhodnotí za pár setin sekundy a rozhodne se ještě předtím, než k tomu vůbec dostaneš slovo. Odborně se tomu říká hypervigilance: hlídač, co dělá obchůzky i dlouho po tom, co válka skončila. Nikdo mu neřekl, že už může jít domů.
Takže když příště ztuhneš a pak se na sebe budeš vztekat, že jsi zase neřekla nic, vztekej se míň. Nevypnul se ti charakter. Zapnul se ti starej záchrannej program.
A pak přijde ten moment
Jednou se ta stará pravidla pokusí dostat do tvý přítomnosti. Když už jsi dospělá a sama máš děcka.
Zas se objeví někdo, kdo přesně ví, jak se to má dělat správně a co se sluší. Co když s tím nesouhlasíš?
Buď to spolkneš jako vždycky… nebo se otočíš a uvidíš za sebou svoje děti.
Děti si z našich kázání o sebeúctě neodnesou vůbec nic
Tohle je ta část, co mě dostala.
V roce 1961 udělal psycholog Albert Bandura pokus, kterej se dneska učí na každý přednášce. Děti sledovaly dospělého, jak se chová k nafukovací panence. Ty, co viděly dospělého mlátit, mlátily potom taky. Ty, co viděly klid, byly v klidu. Nikdo jim nic nevysvětloval. Jenom se koukaly.
Říká se tomu sociální učení a znamená to nepříjemnou věc: děti se učí hlavně z toho, co uděláme, když v místnosti zhoustne atmosféra. Ne z toho, co jim o tom povíme u večeře.
Když se zmenšíme my, naučí se jediný: až přijde někdo hlasitější, musíš se zmenšit a nechat si to líbit.
A nemusí jít o rodinu. Úplně stejně to funguje na poradě, kde někdo zvýší hlas. Nebo u kamarádky, co ti roky vysvětluje, jak máš žít.
Přitom stačí jedna obyčejná věta
Nemusí se řvát ani bouchat dveřma.
„Tohle se mi nelíbí, uděláme to jinak.“
Pár slov klidným hlasem. Žádná scéna, žádnej výbuch, který by ti pak tři dny ležel v žaludku. Jenom informace o tom, kudy vede tvoje hranice.
Zní to jako nic. V praxi je to nejtěžší věta světa, protože ji říkáš proti vlastnímu výcviku. A pohled dětí, že máma neuhnula, se nedá koupit ♥️
Odvaha je nakažlivá jak rýma (a dá se to i změřit)
V padesátých letech nechal Solomon Asch lidi hádat, která ze tří čar je stejně dlouhá jako vzorová. Odpověď byla úplně zjevná. Jenže ostatní v místnosti byli nastrčení a všichni nahlas říkali blbost. Spousta lidí se přidala k blbosti. Radši než by byli jediní, kdo vyčnívá.
A teď to hlavní. Když v tý místnosti byl jediný další člověk, který nahlas řekl pravdu, ochota přidat se ke stádu se zhroutila na zlomek.
Jeden jedinej člověk. To je celý.
Takže když se ozveš, nezachraňuješ jenom sebe. Dáváš povolení všem ostatním v místnosti. A nejvíc těm malým, co koukají zezdola. Odvaha se navíc násobí a mutuje 🙂 Věřím tomu.
A ještě jednou to kino
Tenkrát jsem seděla vedle mámy a koukala na tu divočinu, co způsobila Marie. Nevěděla jsem, koho litovat víc.
Dneska už vím, koho nelitovat.
A vím ještě jednu věc, kterou mi ta scéna říkala celou dobu a já ji tolik let neslyšela: okna se otvírají zevnitř.
