Když Laura zavřela oči, viděla Lisabon. Město vonící po slaném moři, grilovaných sardinkách a čerstvě upečených pasteis de nata. Viděla barevné dlaždice azulejos, které zdobily omšelé domy, křivolaké uličky, po kterých s Markem bloudili ruku v ruce, občas bez cíle, občas s cílem jen být spolu.
První večer si sedli na terasu malé kavárny, odkud měli výhled na blikající světla města pod nimi. Vzduch byl ještě teplý, přestože byl konec prosince, a Laura si říkala, že možná právě tohle je ten moment, který potřebovali. Seděli tiše, usrkávali vinho verde a sledovali, jak město pomalu utichá.
Laura dala Markovi dárek k Vánocům, pozvala ho do Státní opery. Na příběh o lásce ke kurtizáně, La traviata.
Zamilovat se do kurtizány, to je zoufalý čin, odsouzený od samého počátku k tragickému konci!
Cítila, že tohle bude ono!
„Nikdy jsem s nikým nebyl takhle,“ řekl Marek tiše, aniž by se na ni podíval.
Laura se na něj podívala a chtěla odpovědět, ale slova se jí zasekla v krku. Cítila, že přichází něco důležitého, něco, co nesměla přerušit. „Ale neumím z nějakýho důvodu hluboký vztah,“ pokračoval tiše. Laura ucítila bolest, kterou už důvěrně znala, ale zároveň v tom byl podivný pocit úlevy. Aspoň jí nelhal.
„Neumíš, nebo nechceš?“ zeptala se tiše.
„Neumím,“ odpověděl Marek.
V tu chvíli měla Laura chuť ho obejmout, zároveň ale pocítila ostrou bolest, která jí projela až do srdce. Když jí oči začaly vlhnout, pevně ji objal. Milovali se tu noc intenzivně, jako by tím mohli překlenout všechny ty mezery, které mezi nimi byly.
Další den ráno leželi vedle sebe, Marek se na ni díval a mlčel. Pak vstal, otevřel dveře na balkón a světlo se prudce vlilo do pokoje. Laura pozorovala jeho siluetu proti modré obloze. Bylo to krásné, ale bolestně pomíjivé.
Během dne chodili po městě, navštívili Belém, ochutnali místní sladkosti, procházeli se podél řeky Tejo. Občas Laura pocítila nával radosti, když ji Marek nečekaně chytil za ruku nebo ji políbil na ulici. Jindy zase ucítila ostrý záchvěv nejistoty, když se Marek odmlčel, ztracený ve svých vlastních myšlenkách.
V poslední večer v Lisabonu stáli na vyhlídce Miradouro de Santa Luzia, pozorovali město, které jim leželo u nohou. Bylo to jako z filmu, ideální místo pro romantický okamžik, ale mezi nimi visela otázka, kterou nikdo nevyslovil.
„Nechci, aby to skončilo,“ zašeptala Laura tiše a podívala se mu do očí. „Pojď najít cestu společně.“
Marek ji dlouze pozoroval, jeho pohled byl nečitelný, pak se pomalu usmál a přitáhl ji k sobě.
Když odlétali domů, Laura věřila, že Lisabon něco změnil. Že v Markově mlčení cítila hlubokou touhu po spojení, po něčem skutečnějším. Ale po návratu do reality, ve které Marek postupně mizel v práci, ve svých ambicích a nejasných plánech na Thajsko, Lisabon začal působit jako krásný sen, který se pomalu rozpouští v mlze.
Laura cítila, jak se její srdce znovu láme, tentokrát ještě bolestněji, protože v Lisabonu opravdu uvěřila, že to může být jiné. Že možná, jen možná, našli způsob, jak překročit tu propast mezi nimi. Jenže teď se zdálo, že propast byla větší než kdykoliv předtím.
Jenže ne. Po návratu domů Marka vyzvedla na letišti, strávili spolu pár krásných dní, ale pak se najednou něco zlomilo. Marek začal mizet. Nejen fyzicky, ale hlavně emočně. Dlouhé hodiny a dny bez zpráv ji nutily propadat se do úzkosti. Laura měla pocit, že se jí pod nohama znovu propadá led, tentokrát ale tenčí a křehčí než kdy dřív.
Marek mezitím bojoval se svými démony, které nechápala ani Laura, ani on sám. Měl ji rád, možná i víc, než si přiznával. Jenže čím víc se jeho kariéra kolem umělé inteligence rozjížděla, čím víc viděl možností, tím silněji cítil potřebu dokazovat, že na to má. A právě tahle touha ho stahovala pryč. Bál se, že Lauře nedokáže dát to, co potřebuje. Bál se, že ho uvidí takového, jakým se viděl sám – slabého, neúplného, věčně nedostatečného.
Když jí pak zničehonic napsal, že do Thajska přece jen odletí, Laura seděla na pohovce a cítila, jak jí mizí poslední kapky naděje. Bylo to jako náraz studené vody, který ji definitivně probudil z lisabonského snu. Byla naštvaná, zmatená, ale nejvíc ze všeho zraněná.
Dny bez Marka ubíhaly pomalu, tíživě. Musela se starat o maminku a bojovat s vlastním pocitem osamění. A právě tehdy se objevil Richard. Nečekaně, jednoduše, jakoby jí chtěl ukázat, že život může být i bez komplikací.
Jedna večeře s ním byla příjemná, snadná, milá. Všechno, co v tu chvíli potřebovala. Jenže když se večer chýlil ke konci, Laura cítila, že i když je Richard vším, co by měla chtít, není tím, po kom opravdu touží.
Markova tvář, jeho doteky, způsob, jakým ji objímal v Lisabonu, se jí vracely s palčivou naléhavostí. Nechtěla se vzdát, nechtěla utéct k někomu jen proto, aby nebyla sama. Potřebovala Marka, i když byl komplikovaný, i když ji občas bolel svou vzdáleností.
Laura se s Richardem rozloučila slušně, ale s konečnou platností. Věděla, že by ho jen využívala, že by s ním nebyla doopravdy. Chtěla Marka, navzdory všemu.
Věděla, že jejich vztah je složitý, možná až příliš. Ale nedokázala se vzdát naděje, že jednou tu lávku mezi sebou překročí oba. Že Marek najde odvahu ukázat jí všechny svoje stíny. A že ona najde sílu přijmout ho přesně takového, jaký je.
Lisabon už byl daleko, ale Lauřino rozhodnutí zůstávalo pevné. Rozhodla se bojovat o Marka, protože někde hluboko uvnitř cítila, že tohle za ten boj stojí.
