Když letadlo dosedlo na přistávací plochu v Bari, Laura cítila, jak jí srdce buší až v krku. Pořád tomu nemohla uvěřit. Doletěla. S ním. Sami. Za hranice. Poprvé to bylo jen jejich – bez přátel, bez festivalu, bez zástupných důvodů. Jen ona a on a čtyři dny v jižní Itálii. Po tolika měsících, kdy si říkala, že tohle se možná nikdy nestane, tu byla.
Marek mlčel. Laura ho držela za ruku. Dlaně měl trochu zpocené, ale nepustila ho. Zvyklá na jeho ticho, si to přeložila jako: „Jsem rád, že jsi tu.“
Ve skutečnosti Marek přemýšlel, jestli ji zvládne. Celou. Sebe s ní. Ne ten výlet – ale všechno, co s ní vždycky přišlo. Doteky. Blízkost. Pohledy, které mířily hluboko, dál, než kam si troufal pustit i sám sebe. Cítil, jak mu v hlavě běží paralelní proces: radost, vzrušení, ale i podprahový šum, který šeptal: Dá se ti věřit? Neztratíš se v tom zas?
Na ulicích to vonělo kávou, panzerotti, citrusy a výfuky. Město bylo trochu špinavé a trochu krásné, jako všechno, co je živé. Procházeli se spletí uliček, naráželi na prádlo visící mezi domy a děti hrající fotbal s rozbitým míčem. Mluvili málo, ale dívali se na sebe často – pohledy, které měly v sobě jistotu i opatrnost.
Marek vypadal klidnější. Jako by ho italské světlo trochu rozpustilo. Laura si říkala, že možná je tohle to, co jim chybělo – být spolu jinde. Začít nanovo. Jako dvě nové verze sebe samých.
Laura ho pozorovala, jak si fotí oprýskané zdi s graffiti, jak se zastavuje u každé kavárny a kontroluje, jestli mají dostatečně silné espresso. U každé vinotéky a hledá to nejsladší víno. A také u každé hospody zjišťoval, jestli mají lokální pivo. A byla šťastná. Na chvíli měla pocit, že všechno konečně zapadá.
Jenže večer, když si sedli do baru, Marek mezi řečí řekl:
„Přemýšlím, že bych jel v zimě do Vietnamu. Na delší dobu. A taky možná do Portugalska na Nový rok. Mám tam kamaráda a…“
Laura ztuhla.
„Sám?“ přerušila ho, ale snažila se, aby to znělo jen tak mimochodem.
Marek ucítil ten tlak v jejím hlase. A zase ho to sevřelo.
„Asi jo. Nebo s někým. Uvidím. Ale chtěl jsem se tě zeptat… zvládla bys to taky? Aspoň do Portugalska?“
Položil tu otázku opatrně, jako by jí nabízel něco, co se může vzít zpět. Ve skutečnosti ho vyděsilo už to, že ji položil. Že by ji opravdu mohl pustit do svých plánů, do svých „útěků“. Co když se v tom celém ztratí? Co když ona zjistí, že je uvnitř víc zmatku než odvahy?
Laura byla překvapená. Ne jeho plánem – ale že ji zahrnul. Nevěděla, co to znamená. Test? Pozvánka? Útěk maskovaný jako příslib?
„Jo… myslím, že jo,“ odpověděla tiše. Srdce jí bušilo znova – tentokrát z možnosti, že by ho opravdu mohla následovat. A taky trochu ze strachu, že možná ne. Kvůli dětem. Kvůli životu. Ale byla to první reálná možnost být s ním jinak.
Další den se opili. V baru, kde hráli jazz a servírka nosila víno tempem, jakým ho stíhali pít. Město potemnělo. Ztratili se jeden druhému v dešti, když šli čůrat každý za jiný roh. Laura Markovi omylem do telefonu řekla jinou lokaci, než kde byla – dezorientovaná, trochu v panice, trochu omámená.
Když ji Marek konečně našel, jeho oči byly tvrdé.
„Takže ty mi takhle lžeš? Proč? Co z toho máš? Stojíš úplně někde jinde!“
Zněl cize. Jako někdo, kdo nevěří. Nebo se bojí.
Laura nechápala. Zamrzla. Cítila, jak se jí všechno v těle sevřelo. Tohle přece nebylo o poloze.
Byla v šoku. Ne z křiku – ale z toho, jak náhle se proměnil. Jak v jediné větě zmizelo všechno jemné, co mezi nimi chvíli bylo.
Marek odešel. Nechal ji tam. V noci. V cizím městě.
Ve skutečnosti ho to celé vyděsilo. Co když ji ztratil? Co když se jí něco stane? Co když mu prostě jen lže – jako tehdy někdo jiný? V jeho hlavě se rozsvítily staré poplachy, bez rozlišení. Měl strach. Ale neřekl to. Jen odešel. A pak seděl v bytě sám, a připadal si jako idiot.
Laura se vrátila sama. Mapu v telefonu sice měla, ale mezi uličkami v Bari ztrácela signál. V hlavě a srdci prázdno. Když viděla pootevřené dveře a Marka na posteli, cosi v ní prasklo a vyvalil se velký vztek:
„To si děláš legraci?“ zakřičela. Marek mlčel. A to bylo ještě horší.
Šla na gauč, nechtěla s ním spát v jedné posteli. Vzala si láhev vína. Jedním douškem se chtěla spálit zevnitř. Ale po prvním loku usnula.
Ráno. Ticho.
„Buď ho zabiju, nebo obejmu,“ řekla si. Zvolila to druhé.
Marek ji objal. Dlouze. A konečně řekl: „Promiň.“
Poprvé, co si vzpomínala, že to zaznělo takhle. Ne vtipem. Ne omluvným gestem. Ale slovy.
Milovali se. Dlouho. Intenzivně. Jako by v těle chtěli zapsat něco, co slova nedokázala říct.
Ten den si půjčili kola. Slunce svítilo, vítr hřál. Laura se smála. Na chvilku zapomněla, jak moc ji to včera bolelo.
Na jedné křižovatce projel Marek na zelenou, ale Laura už to nestihla – skočila červená. Zase se ji ztratil. Neměla mobil. Ani peníze. Jezdila uličkami a hledala po paměti jejich dočasné útočiště. Nevěděla, jestli jí znovu vynadá.
Když se po hodině hledání potkali, Marek byl jiný. Už nekřičel. Jen unaveně řekl:
„Proč mi to děláš, Lauro?“
Znělo to jako zklamání, jako unavený výdech člověka, který se chtěl snažit, ale došly mu nástroje. Laura nic neřekla, mrzelo ji to. Jen se k němu přiblížila, dotkla se ho na rameni. A on jí to nechal.
Večer, v posteli, jí položil ruku na bok. A ona ho nechala.
Ne jako odpuštění. Ale jako přijetí.
A pak zašeptala:
„Miluju tě.“
Marek zůstal chvíli nehybný.
Neuměl na to odpovědět. Ne tak rychle.
Ale pak se k ní otočil a řekl tiše:
„To je hezký.“
A poprvé za výlet v Bari… nikdo neodešel, ani se neztratil. A to bylo víc než dost.
