Listopad byl silný měsíc. Laura slavila narozeniny – a poprvé necítila stárnutí, ale začátek něčeho úplně nového.
S Markem se znovu chystali na mezinárodní festival dokumentárních filmů do Jihlavy, ten stejný, kde už jednou byli – tehdy o něco víc nejasní než dnes, i když ani tentokrát Marek slovo „partner“ nevyslovil nahlas. Laura si ale všimla, že už občas v její přítomnosti používal množné číslo, a to jí stačilo ke štěstí.
Pár dní před Jihlavou Laura seděla s Markem v hospodě a chystala se udělat něco, co by ještě před půl rokem považovala za nemožné. Cítila, jak se jí srdce rozbíhá a zeptala se Marka:
„Marku, co kdybychom někam letěli? Jen ty a já. Oslavím tak ty svoje narozeniny.“
„Až tak?“
Laura se pousmála a nervózně si pohrávala s pramenem vlasů. Věděla, že Marek obvykle cestuje s přáteli, nikdy ne jen ve dvou, nejspíš nebyl se žádnou ženou sám. Už jen to, že vůbec uvažoval o tom, že by s ní někam odletěl, byl malý zázrak. Nakonec jednoduše odpověděl: „Jasně, proč ne“, a pro Lauru to znamenalo úplně všechno.
„A kam poletíme?“ zeptal se pak Marek.
„Je mi to vlastně jedno,“ přemýšlela Laura. „Černá Hora bude teplejší a je to Balkán. Oslo je úplně jiná liga – tam nám možná nebudou vůbec rozumět.“ Stačilo málo a prořekla by se, že s Markem by klidně šla i do pekla.
Termín odletu si naplánovali až na polovinu listopadu. Laura mezitím řešila svůj notebook, který vypověděl službu právě v době, kdy ho potřebovala nejvíc. Marek bez řečí vzal její rozbitý počítač, otevřel ho, několik hodin opravoval a pak ho vrátil s výrazem, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Laura byla v sedmém nebi. Poprvé měla pocit, že Marek dělá něco vyloženě jen pro ni.
Když už notebook zase běžel, Laura si doma sedla k internetu a začala hledat letenky. „Nejlevnější je Itálie,“ psala Markovi, „což mě úplně nelákalo, ale vzpomněla jsem si, že můj prapraasiještěpraděda pocházel prý ze Sicílie. Bari není Sicílie, ale je to skoro jako Bali, jen v Itálii. Mají tam až osmnáct stupňů, ale co my víme – taky můžou lhát.“
Nakonec se tedy rozhodli pro Bari. Ještě předtím ale čekala Jihlava.
Festival v Jihlavě pro Lauru znamenal další krok do neznáma. Marek dovezl kratom a na začátku festivalu se s dávkováním úplně netrefil. Výsledkem bylo, že začátek festivalu prospal v tělocvičně, zatímco Laura chodila po filmech, a občas se jen tiše smála tomu, jak zvláštní podobu může mít partnerský život dvou dospělých lidí.
Dopoledne, když všichni ostatní odešli do jihlavských kin, zůstávali Marek a Laura v tělocvičně sami. Počkali, až zmizí poslední opozdilec, pak se na sebe hladově vrhli. Milovali se téměř bez dechu, vášnivě, tak jako by se viděli naposled. Pak, zpocení a rozcuchaní, leželi na žíněnce ve spacáku a snažili se stihnout nějaký film, než přijde večer a s ním nekonečné párty.
Jedno odpoledne mezi projekcemi vyrazili do jihlavských lesů. Podzimní listí křupalo pod nohama, vzduch voněl vlhce a zemitě, a Marek ukázal na houby rostoucí v trávě. Lysohlávky. Posbírali pár kousků, trochu provinile jako děti na školním výletě, a dohodli se, že až bude klid, až se vrátí z Bari, užijí si spolu svůj první „houbový dýchánek“.
Laura si uvědomovala, že je tohle poprvé, co Marek plánuje něco jen s ní, něco soukromého, niterného, co nesdílí s nikým dalším. Možná byla nejistá, co přesně jsou, ale v té chvíli jí to nevadilo. Věděla, že Marek k ní má blíž než dřív. A jestli je to jen trochu možné, doufala, že po tomhle výletě bude vědět ještě o něco víc.
Listopad byl silný měsíc. Marek opravoval počítače, Laura si koupila letenky, sbírali houby, tajně se milovali v tělocvičně a plánovali Bari. Byl to měsíc, který vypadal skoro jako život. Jako něco, co by možná mohlo vydržet.
Možná. Nebo taky ne. Ale právě teď to Lauru netrápilo. Teď prostě jen žila. A to bylo víc než dost.
