Nejvíc mě na tom zaskočilo, jak dlouho jsem se bála jednoho jediného slova. Chladná. Kdykoliv jsem chtěla něco odmítnout, ozvalo se to dřív než samotná věta. Co když si budou myslet, že jsem chladná. Sobecká. Že mi na nich nezáleží. Tak jsem řekla ano a šla to odpracovat.
Trvalo mi hodně let, než mi došlo, že to slovo mi nikdo nikdy neřekl. Vyrobila jsem si ho sama a pak jsem se ho poslušně bála.
Zastavila jsem sama sebe
Natočila jsem si k tomu scénku. Hraju v ní obě postavy, policajtku i řidičku. Běžná kontrola u krajnice, doklady, technička, ta obvyklá otrava. A pak přijde otázka, kterou v žádném služebním manuálu nemají.
Máte v pořádku hranice?
Řidička dýchne do přístroje. Na displeji naskočí nula.
Čekala jsem, že bude průšvih, protože nula zní jako rozsudek. Jenže policajtka se podívá na číslo, pak do papírů a řekne: loni jste měla dvě a půl. A pořád jste jela.
Scénář se vymyslel skoro sám. Přesně takhle to roky vypadalo.
Roky jsem jezdila přiopilá cizím trápením
Rozumět. Vysvětlovat. Chápat. Proč to babička myslela dobře, proč šéf poslal ten mail v pátek v šest, proč se někdo zase neozval, i když slíbil.
Nikdo mě k tomu nenutil. Sedla jsem si za volant sama a ještě si na cestu nalila.
To je na tom to nepříjemné. Nešlo o žádnou oběť ani o nikoho zlého. Šlo o návyk, který mi celou dobu připadal jako ctnost.
Odborně se tomu říká fawn
Terapeut Pete Walker to popsal v knize Complex PTSD: From Surviving to Thriving z roku 2013. Vedle tří reakcí, které zná každý ze školy, tedy útok, útěk a zamrznutí, přidal čtvrtou: fawn. Do češtiny se překládá různě, nejčastěji jako lísání nebo přizpůsobení.
Funguje to jednoduše. Když je nebezpečí příliš velké na boj a utéct se nedá, zbývá se zalíbit. Předběhnout cizí náladu. Být tak užitečná, milá a bezproblémová, že už nikdo nemá důvod ublížit.
Je to chytrá strategie. Někdy dokonce jediná možná, hlavně když ji člověk vymyslí jako malé dítě. Problém nastane až o třicet let později, když nebezpečí dávno není a strategie jede dál na autopilota.
Empatie a soucit nejsou totéž
Tohle mě dostalo, protože jsem si ta dvě slova roky pletla.
Neurovědkyně Tania Singer a Olga Klimecki popsaly v odborném časopise Current Biology (2014), že v mozku jde o dva různé režimy. Empatický distres znamená, že cizí bolest prožívám s dotyčným, jako by byla moje. Vede k vyčerpání, úzkosti a nakonec ke stažení, protože to zkrátka nejde dýchat donekonečna. Soucit je jiný okruh. Ten druhého vidí, chce mu pomoct, ale nenechá se stáhnout pod hladinu s ním.
Rozdíl je v tom, kde stojím. Buď skočím do vody za tonoucím a topíme se dva, nebo zůstanu na břehu a podám mu ruku.
Podobnou věc znají pomáhající profese pod pojmem soucitová únava (compassion fatigue). Termín zavedl v devadesátých letech americký psycholog Charles Figley u zdravotních sester a terapeutů. Není to vyhoření z množství práce. Je to vyčerpání z toho, kolik cizí bolesti si člověk pustil pod kůži.
Nikdo nám neřekl, že tohle se dá chytit i doma, u kuchyňského stolu, úplně zadarmo.
Jak se pozná jízda pod vlivem
Neprojeví se to velkými dramaty. Pozná se to na blbostech:
- Domluvíš schůzku na čas, který se hodí jemu, i když ti to rozseká celý den.
- Třikrát přepíšeš zprávu, aby se náhodou nikdo neurazil.
- Vysvětluješ svoje rozhodnutí lidem, kterým do něj vůbec nic není.
- Kamarádka volá ve čtvrt na dvanáct v noci a ty to zvedneš, protože co kdyby.
- Předem odhaduješ, jakou má kdo náladu, a podle toho si zvolíš, co dneska řekneš.
- Omlouváš se za věci, které se nestaly, případně za počasí.
- Když ti někdo ublíží, hledáš nejdřív důvod, proč to udělal, a až mnohem později to, jak ti je.
Za tyhle jízdy nikdo pokutu nedostane. Akorát tě stojí roky.
Empatie je krásná věc. Ve třech promile se s ní ale nedá řídit vlastní život
Nula promile neznamená, že mě nic nebolí. Znamená, že mi dneska nikdo neurčuje směr.
Pořád můžu pomoct, poslechnout i být hodná. Docela často to tak dopadne. Rozdíl je v tom, kdo o tom rozhodl: jestli já, nebo můj strach z toho, co si o mně někdo pomyslí.
Nula na displeji vypadala jako diagnóza. Ukázalo se, že je to výsledek dechové zkoušky, nic víc.
Střízlivá jízda je ze začátku nuda
Tohle nikde nepíšou, takže to řeknu na rovinu.
Když poprvé neodpovíš na noční zprávu, nepřijde žádný pocit vítězství. Nepřijde ani potlesk. Je ticho a v tom tichu je docela nepříjemně, protože ruka jde k telefonu sama a hlava vyrábí tři důvody, proč by tenhle jeden případ byl výjimka.
Druhý den zjistíš, že se nic nestalo. Nikdo neumřel, nikdo se neurazil navěky, svět běží dál. A protože se nic nestalo, není co slavit. Právě proto je to tak snadné vzdát.
Mně to pomohlo brát jako řidičák. Nejdřív jsem se musela naučit, že za volantem se nepije. Pak přišlo to nudné období, kdy jsem jezdila opatrně a pořád si to hlídala. A někdy během toho jsem si přestala všímat, že to dělám, protože už to prostě byla moje jízda.
Takže jestli si z toho chceš něco vzít: nemusíš hned nikoho odstřihnout ani nikomu nic vysvětlovat. Stačí příště zaznamenat ten moment, kdy se ti v hlavě rozsvítí musím to nějak vyřešit, ať je klid.
Ten moment je celá lekce. Zbytek se doučíš za jízdy ❤️
