Můj mozek poslední dobou vypadá jako prohlížeč se sedmačtyřiceti otevřenými záložkami. Z jedné hraje hudba a já zaboha nemůžu přijít na to, ze které.
Došlo mi něco děsivého: musím se od nuly, jak malé dítě, učit soustředit. Na jednu jedinou věc.
Sednu si psát a za tři minuty jsem někde jinde
Sednu k notebooku, že začnu pracovat nebo napíšu kus textu. Za tři minuty už zběsile překlikávám mezi okny, mailem a sítí. V tu chvíli naprosto chápu ty magory, co si pořídí jeden tlustý notebook čistě jenom na psaní, nemají na něm ani wifinu a dýchají u toho zhluboka. Hrozně jim tu prázdnou obrazovku závidím.
Ve chvíli, kdy tohle píšu, mám otevřené čtyři terminály s Claude Code. Čtyři. Každý dělá něco jiného a já mezi nimi chodím jako doktor mezi porodními sály. Technicky to nevadí, běží vedle sebe úplně v pohodě. Horší je, že to nejsou čtyři rozdělané úkoly. Jsou to čtyři důvody, proč se zrovna nemusím věnovat žádnému z nich.
Zkusila jsem to obejít chemicky
Došlo to tak daleko, že jsem si v lékárně koupila pilulky na paměť, co z vás prý udělají laserově zaměřeného génia. Ha. Výsledek absolutní nula. Účinek zhruba stejný, jako kdybych vyšla ven, klekla si na zahradu a pásla se tam na trávě.
Když jsem si o tom pak četla, došlo mi, proč. U zdravých lidí, kteří si chtějí trochu přidat, se žádný zázrak nikdy neprokázal. Prodává se to samozřejmě dál.
Hra na paměť, u které se potím hlavně já
V záchvatu mateřské angažovanosti jsem synovi vyrobila hru na trénink krátkodobé paměti. Nádherně vymyšlenou. Dopadlo to tak, že u ní večer sedím hlavně já a potím krev, abych si zapamatovala tři symboly po sobě. On jde raději sjíždět fotbalové šorty.
Za sebe hlásím: dítě se soustředí naprosto dokonale. Jen na to, co si vybere ono.
Zabral papír
Zabralo jediné. Papír. Vrátila jsem se k opravdovým, fyzickým knížkám. Naprosto jsem propadla Caitlin Moran, ta ženská mi mluví z duše. Stránka po stránce. Žádné scrollování, žádné notifikace.
A po pár týdnech se to začalo přelévat i do práce. Jako by hlava zjistila, že vydržet u jedné věci je vlastně možnost, která pořád existuje.
Teď zkouším třicet minut
Nejnovější pokus: pracovní sety. Třicet minut, jedna jediná věc, budík. Když zazvoní, vstanu. I kdyby mi to zrovna šlo.
Prvních pět minut je otravných. Ruka jede sama k druhé obrazovce, hlava vyrábí naprosto zásadní důvody, proč se hned teď podívat na poštu. Někde kolem dvanácté minuty se to zlomí a já si najednou všimnu, že píšu.
Vymyslela to spousta lidí přede mnou, jmenuje se to pomodoro, má to pětadvacet minut a rajče. Mně se líp počítá na půlhodiny a rajče doma nemám. Klidně si to pojmenujte po tom, co máte v kuchyni.
Dělám to zatím krátce, takže žádné velké moudro. Ale ze čtyř setů denně jsou dva poctivé, a to je pořád o dva víc než minulý měsíc.
Co u mě zabralo
- Jedna věta na papírku pod klávesnicí. Ne seznam, jedna věta: co dělám teď. Když se přistihnu jinde, papírek mě vrátí rychleji než jakákoliv appka.
- Telefon do vedlejší místnosti. Ne displejem dolů, ne ztlumený. Pryč. Psychologové z texaské univerzity změřili, že samotná přítomnost vlastního telefonu na stole zhoršuje výsledky v úlohách na pozornost — i když je vypnutý a leží displejem dolů. Hlava totiž kus kapacity spálí na to, aby se na něj nepodívala.
- Poštu zavřít jako program, ne jako záložku. Záložka je pozvánka.
- Nezačínat den v mailu. Ráno vám hlava ještě úplně nepatří, psala jsem o tom v Ranním koktejlu hrůzy. Když otevřu poštu první, celý den pak jenom odpovídám na cizí priority.
- Nechat si tři záložky. Zbytek zavřít. Devadesát procent těch mých bylo otevřených „na potom“ a to potom nikdy nepřišlo. Co je fakt důležité, dám do záložek k přečtení. Co ne, ať klidně zmizí.
- Parkoviště pro opice. Vedle notebooku leží blok. Když se hlava vytrhne („objednat kroužky!“), napíšu to na blok jedním slovem a jedu dál. Blok si to pamatuje za mě.
- Budík místo hodinek. Když si čas hlídám sama, koukám na hodiny každé tři minuty. Když ho hlídá budík, nekoukám vůbec.
- A jedna věc, co nefunguje: říct si, že se prostě víc snažíte. To nedělá vůbec nic. Ten rozdíl dělá až uspořádaný stůl, zavřená pošta a telefon v jiné místnosti.
Opice zpátky na strom
A stalo se to mým hlavním denním úkolem: vědomě se soustředit jen na to, co zrovna dělám. I ve chvíli, teda spíš hlavně ve chvíli, kdy mě to k smrti nebaví a myšlenky mi v hlavě lítají a vřískají jak hejno opic v pralese. Dívám se na ty opice a nekompromisně je ženu zpátky na strom. Sedni. Čti. Piš. Nic jiného.
Sedmačtyřicet vteřin
Jedno číslo mě přesto dostalo. Gloria Mark z kalifornské univerzity v Irvine měří lidem pozornost u obrazovky od roku 2004. Tehdy člověk vydržel u jednoho okna v průměru dvě a půl minuty. V roce 2021 to bylo sedmačtyřicet vteřin.
Sedmačtyřicet.
Druhé číslo od ní je ještě nepříjemnější: když vás něco z práce vytrhne, trvá v průměru přes dvacet minut, než jste zpátky tam, kde jste byli. Ne dvacet vteřin. Takže „jenom rychle mrknu na maily“ nestojí těch třicet vteřin, co si člověk namlouvá.
Není to o výkonu
Ono to totiž není o výkonu. Soustředit se je poslední místo, kde je člověk celý. U dítěte, co něco vypráví, u kamarádky v kavárně, u vlastní věty. Kdo je pořád v sedmačtyřiceti záložkách, není doopravdy nikde.
Jak se říká: nejdřív je trénink, a potom ženy a šou.
Já teď sakra tvrdě trénuju. Tak snad ta šou brzo začne 🙂
A kolik máte otevřených záložek vy? Nelžete.
👉 Stáhnout Cynickou příručku pro rozvedené slečny zdarma
