Návrat z Bari měl zvláštní pachuť. Laura věděla, že realita nemůže být pořád tak sladká jako víno, které pili v jižní Itálii, ale stejně doufala, že jim ten výlet přinese alespoň drobnou úlevu. Místo toho se vrátili domů a každý sklouzl zpět do svého života, jakoby ty dny spolu byly jen nějakou neurčitou vzpomínkou.
Laura měla pocit, že Marka neustále dohání. Nikdy se jí ale nepodařilo ho opravdu dostihnout. Míjela ho fyzicky i psychicky. Když mu napsala zprávu, odpověděl s laskavou, ale bolestivou stručností: „Mám teď období, jako kdybych dělal prezidentskou kandidaturu nebo co.“
Každé to krátké odbývání cítila jako ránu. Jak to, že ona se nemůže dočkat, až ho uvidí, ale on vnímá setkání s ní jako další položku v kalendáři? Marek to takhle nechtěl. Necítil to tak. Byl zahlcený školeními o umělé inteligenci, cestami na Slovensko, novými projekty, a i když Laura byla pořád někde v pozadí jeho mysli, nedokázal jí dát víc než pár strohých vět.
Jednou v podvečer Laura seděla doma, mobil v ruce, slzy na krajíčku. Váhala, jestli napsat, ale nakonec vyťukala zprávu. Byla krátká, přímá a trochu zoufalá. Potřebovala slyšet jeho hlas, potřebovala vědět, že existuje, že existují oni dva. Marek odpověděl, že teď nechce řešit nic nepříjemného, že by se s ní viděl, ale prostě to nejde. Laura cítila, jak ji to tlačí dolů do temného prostoru, kde se cítí být poslední v jeho životě.
„Nechci ti znepříjemňovat život,“ napsala mu, „jen by bylo fajn slyšet někdy něco hezkého od člověka, kterýho mám ráda.“ Položila mobil a doufala, že to pochopí. Marek cítil výčitky, věděl, že ji zraňuje, ale neuměl to jinak. Svět kolem něj se točil rychleji, než byl schopný zvládnout.
Pak odjel s přáteli na hory a Laura zůstala sama doma, s prázdnem větším, než čekala. Najednou všechny ty krásné chvíle v Bari, společné noci a doteky působily jako sen, který si možná jen namlouvala. Jak ji mohl tak snadno nechat samotnou, jak mohl zapomenout na všechno, co zažili?
Po horách Marek zase odjel školit pryč. Byl unavený, zahlcený a možná trochu nešťastný, že neumí dělat víc věcí najednou. Nechtěl Lauru zanedbávat, ale když měl čas, neměl sílu na nic jiného než na mlčení. Laura to četla jako nezájem.
A pak, když se měli konečně sejít, přišla další stručná zpráva, chladná, kamarádská. Laura odpověděla se smutkem: „Nejsem kámoš na pivo, jsem živá holka, kterou bolí, když se mnou mluvíš takhle málo. Chtěla bych se na tebe ještě upřímně těšit, Marku.“
Marek si její slova četl několikrát za sebou. Nerozuměl úplně, proč ho vnímá takhle, ale cítil provinění. Chtěl jí říct něco hezkého, ale zasekl se v pocitu, že to nedokáže.
Začátek prosince přinesl drobné oteplení jejich vztahu. Laura se pro něj fotila nahá, něco, co ještě nikdy neudělala. Byl to její tichý pokus o blízkost. Marek ocenil odvahu, ale stále nedokázal překročit tu neviditelnou hranici, která mezi nimi rostla.
Nakonec přišel koncert PSH. Hudba, dav, alkohol, světla blikající do tmy. Marek poprvé po dlouhé době Lauru spontánně objal. Držel ji za boky a Laura cítila, jak v ní znovu ožívá něco, co se bála, že už umřelo. Marek ji pevněji přitiskl k sobě, jakoby ji chtěl ujistit, že ještě není pozdě.
A Laura si v té chvíli dovolila věřit, že to třeba zvládnou. Že tohle období míjení se může skončit. Že možná jednou Marek najde způsob, jak ji do svého světa opravdu vpustit. Že možná její čekání není zbytečné.
Možná. Nebo taky ne. Ale v tu chvíli ji to tolik nebolelo.
