Dneska jsem si šla zaběhat s novými bezdrátovými sluchátky. Malý krok pro lidstvo, ale velký pro mě. Moje PRVNÍ bezdrátová sluchátka ever asi. A zvuk byl ze sluchátek dobrej, při potlesku jsem měla pocit, že mi tleskají z okolních zahrad, říkala jsem si proč, zas tak dobrý to není… (došlo mi to, samozřejmě 🙂). Vypadlo jen jedno a jen jednou, a neztratilo se, za mě dobrý 🙂
A co jako s tím? Jak jsem si při tom běhání přemýšlela, že je fajn, že našla odvahu a sluchátka odpojila z drátku (rozuměj, nejsou spojený s telefonem) – mám totiž asi „kabelovou závislost“, dost věcí na něčem, čemu můžeme jednoduše říkat šňůrka – myš, sluchátka, telefon v autě (protože si nedokážu pořídit držák na mobil), i vlastní děti jsem měla připojené pupeční šňůrou, mám totiž zkušenost, že co není přivázané, tak uletí, ztratí se, upadne, rozbije se nebo třeba uteče – tak mě tak napadaly různý další metaforický přirovnání k „připojení“ a „odpojení“.
Když se člověk hezky připojí a je spokojený, může někdy vyžadovat určitou (možná až pevnou!) vůli k tomu, aby se cíleně odpojil a byl třeba jak se říká zas chvíli „sám sebou“. Ať už se jedná o připojení na finanční, lidské, sexuální, sociální, technologické, citové, informační, a vůbec všechny možné další zdroje, nemluvě o přírodních a vesmírných. Horší je to samozřejmě s odpojením od e-mocí nebo vlastního těla, ale tak hluboko nepůjdem! 🙂
Poslední dobou jsem si prošla dvěma těžkými procesy odpojení. První bylo od Mimi, která se mnou žila téměř 13 let. Před dvěma týdny jsem musela rozhodnout o její smrti. Prožila se mnou dvě rozvedená manželství, asistovala při výchově dvou dětí… užila si toho dost a nepotřebovala zažít víc. Odešla 1. května a s ní odešlo hodně oldschool věcí ❤️
Druhé odpojení přišlo dnes, právě ve formě bezdrátových sluchátek 🙂 Nesou pro mě symboliku nových začátků. A já si holt musím zvyknout, že až se mi jeden špunt ztratí, je to znamení, že už tu se mnou neměl být 🙂❤️
