Ráno vstanu, dám si kafe, otevřu notebook a chci nahodit ten svůj obvyklý rituál. Pár chatů, pár úkolů, hlavu vyprázdnit do promptu. A nic. Žádnej Claude (Klaudík), žádnej ChatGPT, žádnej agent, co mi dosud třídil poštu, hlídal klienty a myslel občas rychleji než já sama.
Zkusila jsem si to představit a fakt mě z toho zamrazilo 🙂
Ticho v externím mozku
Ne že by najednou nastalo prázdno. Spíš hodně hlasitý ticho, na jaký jsem si za posledních pár let úplně odvykla.
Zvykla jsem si na parťáka, co za tři vteřiny vyplivne deset variant, opraví mi gramatiku nebo se mnou vymyslí strategii.
A najednou bych zůstala sama s blikajícím kurzorem, klávesnicí, prázdnou obrazovkou a vlastní hlavou, která by v první chvíli byla nejspíš naprosto zděšená. Jak čerstvě narozené telátko 🙂
Musela bych se vrátit ke googlení postaru. Hodiny prokousávání se výsledky vyhledávání na druhý nebo třetí stránce vyhledávače. Skládání složitějších informací díl po dílku, jako puzzle. Upřímně jsem už zapomněla, jaký to je.
A došla by mi ještě jedna věc, mnohem nepříjemnější. Kolik mých nápadů vzniklo jenom proto, že jsem si je mohla nejdřív bezpečně vyzkoušet v chatu. Nanečisto. Bez toho, že by mě někdo hned soudil.
Existenciální krize na osm hodin
Nejhorší otázka by ale přišla až potom. Co práce?
Věci, co mi dřív zabraly celý den, dneska s dobrým agentem zvládnu za hodinu, možná za dvě. A ten zbytek dne patří životu. Dětem, sobě, klidně i tomu, že si lehnu s knížkou dřív, než jsem zvyklá.
Kdyby to zítra zmizelo, musela bych se vrátit k iluzi, že moje hodnota se měří tím, jak dlouho sedím u počítače. Sedět osm hodin nad něčím, o čem přesně vím, že by mi to včera agent vyřešil za minutu, to by byl trest. Chtěla bych to vůbec ještě dělat? Jak dlouho by mi trvalo opět si zvyknout na starý způsob práce?
A přišla by krize smyslu. Nechtělo by se mi vracet k tý mechanický dřině jen proto, aby se odsedělo osm hodin. Až tehdy bych asi doopravdy pochopila, kolik balastu ze mě AI vlastně sundala.
Co by zůstalo
Vlastní dovednosti by se neztratily, ale ztratil by se urychlovač 🙂
Byla bych jako řidič, kterýmu uprostřed dálnice vezmou auto a řeknou mu, ať zbytek cesty do Prahy dojde pěšky. Došla bych tam. Ale nadávala bych celou cestu.
A hlavně bych zjistila, kolik času mi ta AI vlastně vrátila. Čas být jen člověkem, ne dokonale seřízenýma hodinkama na výkon.
Tak si jdu toho Klaudíka radši pustit 🙂
