Jsem zahradnice. Každý rok na velké zahradě vytáhnu minimálně tři stébla plevele, zaleju muškáty a spokojeně prohlásím, že příroda je mocná. Ty muškáty mi pak z nějakého záhadného důvodu stejně každý rok uhynou.
Tím moje zahradnická sezona končí. Zbytek roku hraju úplně jiné lidi.
Nejdýl ze všech dělám mámu. Víc než dvanáct let, dvě skvělé děti. Tak jasně, skvělé jen někdy. A o sobě musím říct, že jako svoje vlastní dítě bych si přála verzi mámy o kousek lepší, než jsem sama. Třeba míň výbušnou. S větší kapacitou pro jejich: „Mami, a kolik bude na koupáku lidí?“, když na ten koupák jedete, panebože, poprvé.
Ne, vlastně mi jako mámě nic nechybí. Jen občas víc trpělivosti.
👉 Stáhnout Cynickou příručku pro rozvedené slečny zdarma
Pevnou vůli hledám každý den zašantročenou někde po baráku
Jsem freelancerka, již drahně let, jak by řekla moje kamarádka Jana. Moje časové kapacity jsou striktně ohraničené tím, co se děje ve mně a se mnou. Nenafukují se. A když moc chci, umím místo pracovního času brutálně prokrastinovat.
Být freelancer a pracovat z domova vyžaduje pevnou vůli. A tu já každý den hledám zašantročenou někde po baráku. Když ji najdu, občas ani nevím, k čemu jsem tu vůli vlastně potřebovala.
Ale vlastně je to super. Někteří klienti jsou se mnou už patnáct let. Pohybuju se v oboru, kde jsou prima lidi. A za to, že jsem to nevzdala, vděčím i Mirkovi z Expertie.
Nejnovější přírůstek: pseudospisovatelka
Poslední dobou se mi líbí role pseudospisovatelky. Ze začátku jsem si na ni nemohla zvyknout. Ale pak se mi zalíbilo zůstávat přes den v posteli s notebookem, proseccem a dvěma nahřívacími cigaretami. Dvě, to je povolený limit. Začalo mi to připadat dost sexy. A hlavně moje.
Myslím, že takhle se vidím i v budoucnu.
Některé kostýmy mi do šatny pověsil někdo jiný
Některé role mi momentálně nebo celoživotně přisouzeny nejsou. Třeba kuchařka, hospodyně nebo uklízečka. Nejsem manželkou (double ex jo!), milenkou ani přítelkyní. Jen sama sobě. A výbornou kamarádkou a obstojnou dcerou. Lepší materiál v porodnici nebyl, mami!
Chvíli mi ale trvalo, než mi došlo, že spoustu těch kostýmů jsem si do šatny nepověsila sama. Visí tam napsané cizím rukopisem. Někdo je tam dal dávno a já je pak roky poslušně zkoušela hrát, aniž bych se podívala, kdo ten scénář vlastně podepsal. O tom, kde se ta poslušnost bere, jsem psala v článku Diplom z kurzu poslušnosti.
Sedmiletá holka a neřízená střela
Umím bejt taky sedmiletá holka, které je smutno, potřebuje si poplakat a nechat se obejmout. Na festivalu zase neřízená střela, kterou nezajímá, co bude za třicet minut. A pokud potopa, tak taky cajk.
Tenhle typ sebedestrukce se umí přenést i do každodenního života. Narušuje mi roli pečující matky i strategické organizátorky. Freelancerka má vždycky přednost před zahradnicí. O kuchařce nemluvím.
Divadlo, na které se přišlo už v padesátých letech
Sociolog Erving Goffman napsal v roce 1959 knihu, která se česky jmenuje Všichni hrajeme divadlo. Jeho myšlenka je jednoduchá: máme jeviště, kde hrajeme pro ostatní, a zákulisí, kde odkládáme kostým, sundáváme podprsenku a přestáváme být reprezentativní. Problém prý nastává, když se do zákulisí bojíme pustit i sami sebe.
A přesně to je moje postelová dáma s proseccem. Zákulisí. Dneska jsem se na ni podívala a poprvé v životě jsem se za ni netrestala. Žádné „měla bys dělat něco užitečnějšího“. Jenom jsem se usmála.
Proč se ty verze nedají slepit dohromady (a proč je to dobře)
Každý si s sebou táhneme spoustu verzí sebe sama. V něčem se máme rádi, v něčem méně. Týpek může být ten, na kterého je vždycky spoleh. Nebo naopak. Dobrý táta a zlý ředitel zoologické zahrady.
Nejradši bych jednotlivé verze spojila dohromady, ale občas to nejde. Nemůžeš být v jednu chvíli skvělou milenkou i matkou. To prostě není organizačně možné. Sociologie na to má dokonce termín: role strain, napětí z rolí, které po tobě chtějí protichůdné věci. Není to tvoje lenost, je to matematika.
A teď dobrá zpráva, protože i tohle už někdo změřil. Psycholožka Patricia Linville v osmdesátých letech zjistila, že lidé, kteří mají v hlavě víc oddělených verzí sebe, snášejí rány líp. Když se jedna role sesype (přijdeš o práci, o vztah, o zahradu), nesesype se s ní automaticky všechno ostatní. Pojmenovala to hezky: nedávej všechna vejce do jednoho košíku.
Takže ta roztříštěnost, za kterou se stydíme, je ve skutečnosti nosná konstrukce.
Užijme si verzi, na kterou máme zrovna chuť
Dneska je u mě kuchyň zavřená, prach počká a ta postel je fakt neuvěřitelně pohodlná.
Užijme si verzi sebe, na kterou máme zrovna chuť. A netrestejme se za to, že nám spousta verzí nemusí sedět. Nezkoušejme se do nich napasovat.
O tom, co s sebou dělat, když ti zrovna jedna z těch rolí spadla i s kostýmem, je celá jedna knížka.
Jmenuje se Cynická příručka pro rozvedené slečny, je zadarmo a je v ní i hodinová audioverze.
👉 Stáhnout Cynickou příručku pro rozvedené slečny zdarma
