Děti nasednou do auta, aktovky na klíně, a první otázka zní: Tak co, cos dostal? Tuhle větu jsem roky pouštěla z pusy dřív, než stihly zacvaknout pásy. Byl to reflex. Něco rychle vysypat, než se vrátím k pracovním povinnostem. Známka se dá změřit, zapsat a porovnat se sousedovic Karlem. Na to, jak jim dneska bylo, žádná stupnice neexistuje, tak jsem se na to ptala až pak. Až byl čas.
No jo, jenže kde se v dospělých lidech bere ta zvláštní pauza, když se jich zeptáš, co cítí? Došlo mi, že cesta vede přímo k tomu autu a k otázce na výkon.
Naladění není opak výkonu
Hodně lidí to má jako váhy. Na jedné misce jsou city, pochopení a mazlení. Na druhé disciplína, výkon, „ukaž, co v tobě je“. Když přidáš na jednu, třeba budeš moc chápavej, vychováš cíťu.
Jenže ono to vychází obráceně. Emoční naladění je základní podmínka zdravého výkonu.
Když smí malý člověk mít vztek, brečet, radovat se i nevědět kudy kam a svět se kvůli tomu nezboří, dostane do výbavy klid. Z klidu se pak dá „v klidu“ makat 🙂
Ze zvědavosti, z radosti, z chuti něco postavit. Dřít ze strachu, že bez jedničky je nula, ho učit nikdo nemusí.
Říká se tomu ladění
Americký psychiatr Daniel Stern popsal v knize The Interpersonal World of the Infant (1985) jev, kterému říkal affect attunement, česky afektivní neboli emoční naladění.
Podle něj se naplno rozjíždí kolem devátého měsíce. Miminko nadšeně bouchá chrastítkem do stolu a máma mu do stejného rytmu odpoví „ja-ja-jaaa“. Zachytí, co prožívá, a vrátí mu to po svém.
Vypadá to jako blbnutí, a přitom se tam děje něco zásadního. Dítě zjišťuje, že to, co má uvnitř, je vidět. A že to někoho zajímá.
Bývá to často máma, kdo s tím začne, ale umí to táta, babička, paní učitelka ve školce. Kdokoliv, kdo je dost blízko a dost dlouho.
Když obličej ztuhne
Jak moc na tom záleží, ukázal vývojový psycholog Edward Tronick. Se svým týmem (mimo jiné s pediatrem T. Berrym Brazeltonem) popsal v roce 1978 pokus, kterému se říká Still Face, kamenná tvář. Máma si hraje s pár měsíců starým miminkem, usmívá se, mluví na něj. Pak na pokyn ztuhne. Sedí dál naproti a dívá se, jen přestane reagovat.
Miminko se nejdřív snaží. Usmívá se, ukazuje prstíkem, vydává zvuky. Když to nezabere, znejistí, rozpláče se a nakonec se odvrátí. Celé to proběhne během pár minut.
Dítěti prostě nestačí, že je rodič v místnosti. Potřebuje odpověď.
Vychováváš dítě nebo účetního?
Teď si představ, že ta kamenná tvář nevydrží pár minut, ale roky. A obličej ožije jen ve chvílích, kdy dítě něco dokáže. Jednička, uklizený pokoj, ticho u večeře. Tak jsi šikovná.
Když za slzy a křik přichází odměřenost a za výsledek úsměv, jsou emoce ztrátová investice. Tak je zamkne do trezoru a naučí se fungovat.
Izraelští psychologové Avi Assor a Guy Roth to spolu s Američanem Edwardem Decim zkoumali pod názvem podmíněné rodičovské přijetí (parental conditional regard). Studii vydali v roce 2004.
Ptali se vysokoškoláků, jestli jim rodiče dávkovali náklonnost podle toho, jak se učili, sportovali, chovali k ostatním a jak dokázali krotit emoce.
Ti, kdo to tak zažili, opravdu dělali, co se po nich chtělo. Hnalo je ale vnitřní „musím“, sebevědomí jim kolísalo podle posledního výsledku, radost z úspěchu rychle vyprchala a k rodičům cítili nesouhlas a zášť. Výkon tam byl. Radost z něj chyběla.
V první části téže studie sledovali tři generace. Matky, jejichž vlastní rodiče podmiňovali lásku školními výsledky, na tom byly s psychickou pohodou hůř. A ty samy vychovávaly kontrolujícím způsobem, takže jejich vlastní dcery to popisovaly podobně. Účetní knihy se v rodinách dědí.
Patříš mezi 10 % lidí, kteří mají v sobě trezor bez kombinace?
Z takového dítěte vyroste dospělák s perfektním životopisem a trezorem, ke kterému dávno zapomněl kombinaci. Zeptáš se ho, jak mu je, a přijde ticho. Odpovědět chce. Ale slova nemůže najít.
Psychiatr Peter Sifneos z Harvardu tomu v roce 1973 dal jméno alexithymie, doslova „bez slov pro emoce“. Bere se jako povahový rys.
Ve velké finské studii (Mattila a kol., 2006) na víc než pěti tisících dospělých ho mělo 9,9 % lidí, tedy zhruba každý desátý. Člověk s ní cítí úplně normálně, jen ten pocit neumí pojmenovat. Tak ho místo slov často ohlásí tělo: bolest hlavy, stažený žaludek, únava, ze které se člověk jen tak nevyspí.
Čím déle zamčené, tím hůř se otvírá
Tohle je pro mě na celém tématu nejsmutnější. Ve třiceti se to asi dá ještě rozhýbat. Terapií, dobrým vztahem, vlastními dětmi, které ti každý den strčí pod nos svoje emoce. V sedmdesáti to bejvá zatuhlý tak moc, že se k pojmenování pocitů člověku vlastně ani nechce.
Čísla tomu odpovídají. Ve zmíněné finské studii mělo alexithymii 4,7 % lidí mezi třiceti a čtyřiačtyřiceti lety, ale 29,3 % ve věku 85 až 97 let. S každou věkovou skupinou jich plynule přibývalo. Jde ale o jeden snímek v čase, takže z něj nevyčteš, jestli to přináší stárnutí, nebo jestli starší generace prostě vyrůstaly v době, kdy se o pocitech nemluvilo. Výsledek je ale stejnej. Čím víc se tomu otevření bráníš a přijde ti zbytečný, tím víc je to bolavý. Ne až tak pro dotyčného, ale pro okolí.
Stejný obchod se jede v blízkém i širokém okolí. Šéf, co tě má rád jen ve čtvrtletí, kdy dodáš čísla. Kamarádka, která se ozve, jen když jsi silná a zábavná. Kdo se jednou naučil, že láska se zasluhuje, takové lidi pozná podezřele snadno. Obvykle až zpětně.
Nejpraktičtější věc do batohu
Carl Rogers, jeden z otců humanistické psychologie, tomu v roce 1957 říkal bezpodmínečné pozitivní přijetí a zařadil to mezi podmínky, bez kterých se člověk v terapii nepohne.
Mohlo by se to psát jako text na přání k narozeninám. Mně to přijde hodně užitečné! Všechno nejlepší k narozeninám a přeju ti bezpodmínečné pozitivní přijetí!
Bezpodmínečná láska není luxus ani rozmazlování. Teprve z ní vyrostou lidi, kteří umí dýchat i ve chvíli, kdy se zrovna nedaří.
Dneska je v autě první otázka jiná: „Jak ti bylo?“ A pak vydržím tu chvilku ticha, než přijde odpověď. Někdy je to jen pokrčení ramen. Jindy celá telenovela ze školní jídelny. Na známku stejně dojde, někde v zatáčce těsně před domovem.
Jestli to chceš zkusit, vydrž hlavně to ticho. Je kratší, než se zdá.
Známka počká. Ta nikam neuteče ❤️
Tak takhle hluboko v Cynické příručce pro rozvedené slečny rozhodně nejdu, právě proto ji přečteš kdykoliv. A je zadarmo! 🧡 ➡️ Stáhni si ji tady.
Zdroje
- Stern, D. N. (1985). The Interpersonal World of the Infant. Basic Books.
- Tronick, E., Als, H., Adamson, L., Wise, S., Brazelton, T. B. (1978). The infant’s response to entrapment between contradictory messages in face-to-face interaction. Journal of the American Academy of Child Psychiatry, 17, 1–13.
- Assor, A., Roth, G., Deci, E. L. (2004). The emotional costs of parents‘ conditional regard: A self-determination theory analysis. Journal of Personality, 72(1), 47–88.
- Sifneos, P. E. (1973). The prevalence of „alexithymic“ characteristics in psychosomatic patients. Psychotherapy and Psychosomatics, 22, 255–262.
- Mattila, A. K., Salminen, J. K., Nummi, T., Joukamaa, M. (2006). Age is strongly associated with alexithymia in the general population. Journal of Psychosomatic Research, 61(5), 629–635.
- Rogers, C. R. (1957). The necessary and sufficient conditions of therapeutic personality change. Journal of Consulting Psychology, 21, 95–103.
