Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

12: Jak dvě labutě ve Vesmíru

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Listopad se Laury držel jako mokrý kabát, který si člověk nemůže sundat, a navíc si ani nepamatuje, kdy si ho oblékl. Marek se dál držel role výhradního milence, kterého nelze definovat žádným z běžných slov. Objevoval se jako polární záře – nádherný, fascinující a bez záruky. A pak zase mizel, jako kdyby nikdy nebyl.

Laura se potápěla stále hlouběji do pocitů, které neuměla pojmenovat, a které občas zaháněla vínem nebo malými dávkami MDMA. Neměla sílu na každodenní smutek. Byl to její způsob, jak na chvíli zapomenout na všechno – na temnotu venku za oknem, na sníh, který ji každé ráno čekal jako bílá, chladná výčitka, i na to, jak moc jí Marek chyběl, když nebyl nablízku.

Když pak byl s ní, pochybnosti mizely. Bylo to pokaždé stejné: v jeho objetí svět dával smysl, a ona si říkala, že přece není možné, aby to necítil stejně. Ale pak od něj odjela domů, na samotu. Nebo odjel Marek, a Laura zůstávala sama na chalupě, ztracená mezi sněhem a písničkou „Dvě labutě“, která už dávno přestala být jen písničkou. Začala ji malovat. Po nocích, kdy děti spaly a kdy už jí nepomáhaly ani slzy, ani víno, vzala plátno a malovala labutě, které spolu letí Vesmírem – dva nádherné, zářící ptáky, co míří někam daleko. Snad k místu, kde všechno konečně začne dávat smysl. Byl to obraz pro Marka k Vánocům.

Jednou v noci jí pípl telefon. Zpráva! Přečetla si ji nejdřív jednou, pak znovu, a nakonec snad ještě desetkrát, aby se ujistila, že to opravdu napsal:

„Milování s tebou je vždycky naprosto nejúžasnější…“

V ten moment Laura vstala, sáhla po barvách a ta slova napsala na zeď vedle postele. Potřebovala je vidět každé ráno, každé zatracené ráno, kdy se probudí do prázdného dne. Napsala je ve chvíli, kdy její mysl, rozšířená MDMA, byla otevřená každé pravdě, kterou se zoufale snažila najít. Byla to kotva. Důkaz, že Marek možná přece jen někdy cítil to, co ona cítila pořád.

Pak přišly Vánoce. První Vánoce, kdy byla Laura sama s dětmi, první Vánoce bez jasného scénáře. Ale Marek se objevil. Přijel po Vánocích nečekaně na celý týden a Laura byla šťastná – štěstím tak křehkým, že měla strach ho pojmenovat, aby se nerozbilo. Celý týden se milovali, chodili spolu po zasněžené krajině, večer kouřili u krbu, smáli se, byli spolu tak opravdově, jak to jen šlo. Zdálo se, že Markovi nic nechybí. Možná, pomyslela si Laura s tichou nadějí, konečně něco pochopil.

Rok 2021 skončil s nadějí. Možná naivní, možná křehkou, ale přece jen s nadějí, která Lauře šeptala do ucha, že všechny její obrazy, slzy i labutě snad nebyly zbytečné. A že možná i Markovy neurčité zprávy a nečekané příjezdy byly nakonec jeho vlastní, trochu zvláštní způsob, jak říct „Miluju tě“. Nebo aspoň: „Nechci, aby to skončilo.“

11: Listopad s Markem
13: Kódování smutku
Laura z Festivalu
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

11: Listopad s Markem

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Laura měla podezření, že Marek ji chce jen v určitých situacích. Jako kdyby byla typ bot, který si člověk vezme na hezkou procházku, ale ne už třeba na pohovor do práce. Bylo jí jasné, že existují místa, kam ji Marek prostě nevezme – možná proto, že se bojí toho, jak by ji měl představit, možná proto, že se bojí sám sebe, a možná taky jen proto, že neví, jak se na podobných akcích vlastně chovat.

Když tedy Marek začal mluvit o tom, že se chystá na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, Laura se rozhodla, že tentokrát tuhle hru na „bere mě, nebere mě“ prostě zariskuje.

„Marku,“ řekla mu jednou odpoledne hlasem, který připomínal spíš sedmnáctiletou holku než čtyřicetiletou matku dvou dětí. „Co kdybych jela s tebou? Do tý Jihlavy?“

Nastalo ticho. Laura cítila, jak jí buší srdce, jako kdyby mu právě oznámila, že je těhotná nebo že její dům shořel na popel.

„Jo, jasně, proč ne?“ řekl nakonec Marek tónem, jako by to byla ta nejbanálnější věc na světě. A Laura měla pocit, že právě dobyla Jižní pól.

Jihlava dopadla překvapivě dobře. Bylo tam chladno, filmy byly zvláštní, trochu divné a místy nudné, ale oni se bavili dokonale. Byli jako dva teenageři, co utekli z domova. Když ostatní odešli sledovat další dokumentární esej o vykořisťování kdesi ve světě, oni se v opuštěné tělocvičně milovali. Laura měla pocit, že se vrátila v čase a že je všechno, úplně všechno, jak má být. V té chvíli věřila, že možná konečně našla tu správnou kolonku, kam s Markem patří.

V listopadu měla Laura narozeniny. Rozhodla se je oslavit na své chalupě, a ačkoliv věděla, že je velká šance, že Marek nedorazí, pozvala ho. Když se nakonec objevil ve dveřích, vypadal jako člověk, který omylem nastoupil do špatného autobusu, ale snaží se to hrát sebevědomě. I tak byla Laura šťastná.

V noci ji pak předal narozeninový dárek, který vypadal přesně jako něco, co by od něj čekala – trochu tajemný, trochu krásný a hodně komplikovaný. „Pojedeme spolu na výlet,“ řekl jí, „do neznáma. Někde si konečně pořádně odpočineš.“

Laura tehdy netušila, že právě dostala něco, co se nikdy neuskuteční. Ale v tu chvíli to nebylo důležité. Důležité bylo, že Marek tam byl, že na chvíli cítila, že patří jeden druhému.

Pak přišla opravdická zima. Barák se nořil do sněhu, všechno začalo být těžké, studené a vyčerpávající. Laura štípala dříví, odhazovala sníh, řešila zmrzlou vodu a v mrazivých ránech zírala na telefon a čekala na zprávu. Marek mlčel jako zakletý princ. Nikdy jí nepřišla zpráva: „Jak ti je, Lauro?“ Ani „Potřebuješ něco?“ Mlčení bylo ohlušující a nedalo se překřičet ani večerní sklenkou vína.

V tu zimu se Laura zamilovala do písničky „Dvě labutě“. Pouštěla si ji pořád dokola, když večer seděla u stolu a snažila se pochopit, co je na ní špatně. Protože někde v sobě měla jasno – chyba musí být u ní. Marek přece nemohl být špatně. On byl krásný, inteligentní, i když komplikovaný, tak zároveň úžasný, takže problém byl zaručeně u ní, v její nemožnosti mu rozumět.

„Ježišmarjá, vždyť já jsem už dávno měla přestat věřit na labutě a prince,“ řekla si jednou večer nahlas. „Kdybych se držela slepic a koz, co mám za barákem, bylo by mi teď líp.“

A pak se cynicky usmála sama sobě.
Protože láska k Markovi nebyla jako ty dvě labutě z písně, které spolu letí Vesmírem. Byla spíš jako podivný pták, který občas zmizí a objeví se zase, když se mu zrovna chce.

Ano, Laura věděla, že nikdy nežila jednoduché vztahy. Vždycky je měla spíš jako těsné boty, ve kterých se sice chodit dalo, ale člověk musel zaťat zuby. Tentokrát se ale začínala obávat, že už se jí dělají na nohách puchýře, a že tahle cesta bolí trochu moc.

A přesto pokračovala. Protože někde hluboko v sobě pořád věřila, že když tuhle zimu přežije, přijde možná jednou i to vysněné jaro.

10: Definice, které nemají smysl
12: Jak dvě labutě ve Vesmíru
Laura z Festivalu
Vlastní tvorba

Jen tak.

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů 
Jen tak kliká a pije.
Uzavírá kruh, trochu kleje.
Venku zrovna leje.

Tělo zaseklo se v prostoru,
srdce bije a bolí, ve vzpomínkách viděla je 2 spolu.
Jak na potvoru.

Vděčnost zápasí s hněvem,
čím byla zas opitá? Medem?
Asi pohledem.

Sundala pár slupek, jen tak,
a začala být volná jako pták.
Fakt jen tak.

Jen tak škubala si peří,
bála se, že trochu věří.
Jak to prý dělají partneři.
A ne soupeři.

Tušila, že dojde až na to prázdné místo,
navzdory, jen tak, šla skoro najisto.
Fuj, sadisto!

Snědla studenou večeři,
stála tam nahá, bez peří.
A přála si příměří.

Tělo zůstalo viset nad prázdným místem,
usínala, přikryla se listem.
Tiše čekala, přimknutá k brzdovým čelistem.

Ve dne držely ji zkrátka,
v tom uviděla zadní vrátka.
A tak zůstala jen památka.

Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

10: Definice, které nemají smysl

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Laura vždycky věřila na definice. Svět byl přece přehlednější, když měly věci jasná jména, štítky a kolonky. Jenže Marek žádnou kolonku neměl – byl jako planeta, o které nepsali v žádné encyklopedii. Existoval jen ve chvílích, kdy ji držel v náručí. A ve chvíli, kdy se pokusila dát tomu všemu jméno, narazila do zdi mlčení a otázek bez odpovědí.

„Co vlastně jsme, Marku?“ zeptala se ho jednou, když spolu tančili po zvlášť povedené noci v kuchyni. Laura byla tehdy opilá nejen vínem, ale i nadějí, že tentokrát možná dostane jasnou odpověď.

Marek se na ni zadíval jako na člověka, který právě položil naprosto nelogickou otázku. Chvíli mlčel a pak řekl pomalu, skoro vědecky:

„Co jsme? Jsme milenci, Lauro. Výhradní milenci, kteří se nádherně milují. Proč to potřebuješ pojmenovat víc?“

Laura chvíli mlčela, protože ta odpověď byla na jednu stranu krásná a na druhou stranu naprosto nedostačující. Nakonec se pokusila zakrýt zklamání ironickým úsměvem: „Protože nemám manžela a ty nemáš ženu. Protože možná nechci být jen tvoje holka z fesťáku.“

Marek poznámku přešel, naopak se usmál, jako by právě vyřešili velmi komplikovanou matematickou rovnici. Jemu tohle stačilo. Lauře ne.

Začala si všímat, že se mezi nimi vytvořila jakási neviditelná hranice, přes kterou Marek nechtěl nebo nedokázal přejít. Myslela si, že se jí bojí.

Jednou na internetu narazila na článek o ADHD. Marek se v těch popisech objevoval jako v učebnici. Všechno začalo dávat trochu větší smysl: jeho schopnost být současně blízký i vzdálený, intenzivní zaujetí i náhlá ztráta zájmu, chaos a genialita, s jakou se střídaly okamžiky absolutního štěstí a zoufalství. Ale i tak v ní rostla pochybnost, zda ADHD opravdu všechno vysvětluje. Možná, že je to jen diagnóza z internetu, která ji měla uchránit před realitou – že Marek prostě jen neumí nebo nechce být „její“ v tom smyslu, jaký potřebovala.

Po jednom takovém večeru plném nejistoty a smutku se rozhodla, že od Marka odejde. Vždyť přece nemůže být dál v něčem, co se nedá pojmenovat. Rozloučila se s ním a s pocitem, že tentokrát definitivně zavřela dveře, odjela domů. Jenže stačilo pár dní a pár probdělých nocí, aby jí došlo, že konec je něco, na co nemá sílu. Protože život bez Marka se zdál ještě nesnesitelnější než život s ním.

Nakonec to byla Laura, kdo znovu zazvonil u něj doma.
Když otevřel dveře, z jeho tváře se dalo přečíst překvapení a radost zároveň.

„Záleží mi na tobě, Lauro,“ řekl, když se na něj podívala s otázkou v očích, jestli může dál. „Nechci, aby to skončilo.“

Přikývla, a v ten moment si definitivně přiznala, že ať chce nebo ne, bude s ním pokračovat v téhle divné hře na nedefinované štěstí.

Od té doby běžely dny jako kolečko, ve kterém Laura dál zkoušela nacházet rovnováhu mezi smutkem a štěstím, samotou a sounáležitostí, mezi vášnivým milováním s Markem a melancholií, když od něj odjížděla, nebo když mlčel příliš dlouho. Večer co večer kouřila marihuanu a snažila se uklidnit tím, že je to jen dočasná fáze. Četla si články o ADHD, četla články o vztazích s lidmi jako Marek, a pokaždé skončila stejně – v slzách, protože všechno se zdálo ještě složitější než v článcích na internetu.

A přesto se rozhodla, že nebude odcházet. Protože když s Markem byla, věřila, že je všechno v pořádku. Že možná definice nepotřebuje, pokud s ním může sdílet to jediné, co opravdu znala – chaos, vášeň a naprostou nejistotu.

Nakonec si řekla, že nejspíš právě v tom je ta pravá definice jejich vztahu: krásně se milovat a nerozumět tomu.

9: O opouštění (a jiných způsobech sebedestrukce)
11: Listopad s Markem
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

9: O opouštění (a jiných způsobech sebedestrukce)

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Poprvé chtěla Laura Marka opustit po festivalu v Banátu. Cítila se tehdy trochu jako postava z románu, která ztratila nejen doklady, ale i samu sebe v přeplněném vlaku kdesi na maďarské hranici. Ve skutečnosti neztratila nic než pár hodin spánku a hloupou občanku, která se nakonec stejně našla. Ale uvnitř se cosi rozbilo.

Od té doby Laura od Marka v duchu odcházela pravidelně. Tedy – skoro. Protože ať se rozhodla odejít kolikrát chtěla, vždycky své rozhodnutí pohřbila dřív, než stačila kliknout na „odeslat“. Marek nikdy nedostal její dlouhé zprávy o tom, jak moc ji jeho mlčení bolí. Místo toho je posílala do prázdna, kde se hromadily vedle všech dalších slov, která nikdy nebyla vyřčena. A Laura tím ničila sama sebe, protože ve chvíli, kdy tu zprávu nenapsala, bylo snadnější věřit, že Marek neví, jak moc ji to ničí.

Marek měl narozeniny. Šli spolu na komorní koncert do divadla. Laura tehdy vložila svou ruku do jeho dlaně a vnímala, jak nereaguje. Její dlaň tam jen tak ležela, jako věc, která tam nepatří. V hlavě jí prolétlo něco o tom, jak zvláštní je, že člověk může být někomu fyzicky blízko a přitom mu být naprosto vzdálený.

V divadelní kavárně pak ze sebe vysypala všechno, co v sobě tak dlouho držela:
„Marku, já už nemůžu. Takhle to dál nejde. Končím.“

Marek se na ni zadíval způsobem, jakým se lidé dívají na složité matematické rovnice, a nakonec řekl:
„Záleží mi na tobě, Lauro. Nechci, aby to skončilo.“

Laura cítila, jak se jí pod nohama propadá země, ale místo toho, aby utekla, nechala se propadnout hlouběji – zpátky do bezbřehé lásky, kterou si tolik zakazovala, protože věděla, že ji ničí.

Podobná situace se opakovala ještě několikrát. Laura si pokaždé říkala, že stačí jen vydržet, že se to jednou zlomí, že Marek možná potřebuje čas. Zůstávala, protože ty hezké chvíle byly až příliš krásné – promilovaná rána, líné večery se zmrzlinou na gauči, koncerty plné společného smíchu i ranní kocoviny, kdy byl Marek konečně něžný a přítomný. Procházky v dešti, kdy ji držel za ruku tak pevně, že jí to skoro vymazalo z paměti všechny ty momenty, kdy nereagoval vůbec. Výlet do Krkonoš, který byl jako z pohádky, posezení s přáteli, víkendy na samotě, kde se Marek ztrácel v tichu a Laura si nalhávala, že právě v tom tichu nachází odpovědi.

Jenže ve chvílích, kdy Marek nebyl s ní, přicházel smutek, nejistota a dlouhé telefonáty s kamarádkami, které opakovaně poslouchaly stejný příběh – příběh o tom, jak Laura nedokáže odejít.

Laura začínala tušit, že i kdyby Marka skutečně opustila, brzy by se znovu objevilo něco podobného, možná ještě komplikovanějšího. Že nevyrovnané vztahy jsou její droga, způsob, jakým umí existovat.

Pak přišel moment smíření. Laura nevěděla, co bylo impulsem, snad touha začít žít, ne jen přežívat. Opustit chvíle s Markem ještě nechtěla – byly pořád až příliš krásné. A především jí nastavoval zrcadlo, ve kterém se odráželo vše, co na sobě milovala i nesnášela. Kdepak, tahle etapa ještě neskončila, pomyslela si nesčetněkrát, zvlášť když v noci tiše vydechovala kouř jointu ke stropu, kde mizel spolu se všemi nevyřčenými slovy. A tak prostě pokračovali dál.

8: Světlo, které zhaslo
10: Definice, které nemají smysl
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

8: Světlo, které zhaslo

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Končilo babí léto a Laura pomalu zjišťovala, že svoboda, kterou si tak zoufale přála, má dost blízko ke kobce. Byla to kobka plná smutku, nejistot a touhy. Připadala si jako domeček z karet, který se každým Markovým mlčením rozsypal. Když byli spolu, proměnila se v královnu plesu, dívku, co tančí na hraně euforie a chaosu. Ale pak se vracela domů – na samotu, kde nebyla královnou ničeho kromě svých vlastních pochybností.

Znovu a znovu si pokládala stejné otázky:
Co pro něj vlastně znamenám? Bylo poslední setkání skutečné, nebo jen další epizoda, kterou si on ráno už nepamatuje? A kdybych najednou zmizela, všimne si toho vůbec?

Byl ještě podzim, když se konečně odhodlala zeptat se Marka přímo. Procházeli se Prahou, městem, které právě umíralo a rodilo se zároveň ve světlech digitálního festivalu Signal. Laura věděla, že musí prolomit to nesnesitelné mlčení, ve kterém žila posledních pár měsíců.

Zastavila se a otočila k Markovi: „Co pro tebe vlastně znamenám, Marku?“

Marek místo odpovědi chvíli mlčel. Pak si objednal pivo. Ne jedno, ale hned několik, jako by potřeboval dodat si odvahu, kterou Laura sbírala celé měsíce. Na jeho tváři bylo znát, že se její otázkou trápí víc než ona sama, přestože to znělo absurdně.

Nakonec odpověděl, s typickou kombinací upřímnosti a neurčitosti:
„Zajímáš mě. Ale nechci vztah. Líbí se mi to takhle, jak to je.“

Laura věděla, že může odejít. Že právě teď je ten moment, kdy by každá rozumná žena řekla „díky, ale ne“ a zamířila ke dveřím, ze kterých by se už nikdy nevrátila. Jenže Laura nebyla každá žena – byla žena, která si už zvykla na to, že její vlastní štěstí je věc komplikovaná, chaotická a absurdní.

A tak neodešla.

Později u Marka doma, zatímco se snažil najít nějakou lampičku, která by jim udělala trochu světla, si Laura uvědomila, že tohle už není o vztazích, jistotách nebo definicích. Tohle je něco jiného, co nedává smysl, co bolí i léčí zároveň. Zatímco Markova lampička nakonec oživla a osvětlila pokoj, Laura cítila, že její vlastní světlo právě zhaslo – tiše a nenápadně jako Praha s posledními paprsky Signal festivalu.

Usmála se na něj, přesvědčená, že to, co cítí, jí za tu bolest stojí: „Chci být tvoje holka z festivalu, Marku.“

A Marek se usmál zpátky. Prožila s ním tu noc tak intenzivně, jako by to mělo být poprvé, naposled a navždy zároveň. Protože láska je mocná čarodějka. A často i dost nevyzpytatelná hráčka.

7: O vlacích, ztrátách paměti a nočních princích
9: O opouštění (a jiných způsobech sebedestrukce)
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

7: O vlacích, ztrátách paměti a nočních princích

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Festivalový vlak směřující do Banátu vypadal jako obrovská párty na kolejích, místo, kde si lidé odkládají povinnosti, zodpovědnost i občas sebeúctu. Laura se na nádraží cítila trochu provinile – matka dvou dětí, která právě odložila rodičovskou roli exmanželovi a vyrazila hledat něco, co nejspíš ani neexistovalo.

Všechno bylo divoce opojné: cinkání lahví, hlasitý smích, hudba vycházející z každého vagónu. Party vlak uháněl Evropou, a Laura rychle zjistila, že když člověk dostatečně často říká „ještě jedno pivo“, nakonec zapomene nejen na starosti, ale i na vlastní jméno. Nebo na to, kam si vlastně uložil doklady.

Když vlak zastavil u hranic s Maďarskem a někdo zavelel „Připravte si doklady!“, Laura s hrůzou zjistila, že její peněženka, ve které byl celý její svět shrnutý do jednoho plastového obdélníčku s nepříliš povedenou fotografií, zmizela. Rozpoutala panické hledání a otravovala spoustu lidí, kteří zrovna měli lepší věci na práci, minimálně se pokusit spát. Nakonec se doklady našly – byly v cizím kupé, pod lavičkou, vedle prázdných kelímků od piva.

Marek o ničem nevěděl. Poklidně spal ve VIP vagónu. Laura mu záviděla, že právě on, který ji sem pozval, se teď plavil nocí v pohodlném spánku, zatímco ona skoro skončila na maďarské hranici bez občanky a bez důstojnosti. Ale brala to jako součást dobrodružství, které si vybrala.

Festival byl jako sen, který si člověk pamatuje jen napůl – noci prožité s Markem, který nebyl jen nadšený programátor, ale taky milovník dobrého života, hudby, vtipů, hloubky i lehkomyslného povrchu. Někdy s ním bylo všechno tak snadné a opravdové – i když možná jen proto, že oba věděli, že to nikdy nemůže být napořád.

Třetí den se něco změnilo. Marek se probudil nachlazený, protivný, zavřel se do sebe a všechna lehkost z minulých dnů byla pryč. Najednou byl chladný, nepřístupný a každá Laurina otázka ho obtěžovala. Laura začala pochybovat – měla jsem sem vůbec jezdit? K čemu to celé bylo?

Jenže pak přišla noc a s ní se Marek zase změnil v muže, který ji fascinoval, rozesmíval a kterého chtěla. Milovali se jako dva lidé, co věří, že láska může být odpověď na všechny nevyřčené otázky. A v jednom takovém momentu, mezi polibky a šeptáním, Laura nevydržela a vyznala se:

„Marku, já tě miluju.“

Usnul vedle ní, tiše a rychle, zatímco ona ještě dlouho hleděla do tmy. Ráno se vzbudil nachlazenější než předchozí den a tvářil se, že se nic nestalo. Když se ho Laura zeptala, jak se cítí po tom, co mu řekla, podíval se na ni s překvapeným úsměvem:

„Promiň, Lauro, ale vůbec nevím, o čem mluvíš. Fakt jsem byl tak opilej?“

Laura mlčela, protože si byla téměř jistá, že Marek nebyl tak opilý, aby zapomněl na tak důležitou věc. Ale rozhodla se, že pravdu raději nechce znát. Protože některé věci se prostě říkají jen do noci, a ráno je lepší dělat, že se nikdy nestaly.

A tak na to zapomněla i ona. Zbytek festivalu strávili spolu – smáli se, tancovali, objímali a milovali se, kdykoliv to jen šlo. Laura byla v jednu chvíli přesvědčená, že Marek je její princ – komplikovaný a s hlavou plnou chaosu, ale přesto její.

Protože koneckonců, kdo kdy řekl, že princ musí být dokonalý? Stačí přece jen, když vás dokáže na pár hodin přesvědčit, že svět kolem vlastně není vůbec tak zlý. A Marek tohle uměl dokonale.

6: Některé otázky je lepší odložit na později
8: Světlo, které zhaslo
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

6: Některé otázky je lepší odložit na později

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Dny běžely jeden za druhým a Laura mezi nimi skákala jako dítě přes louže. Některé byly hluboké, plné euforie a radosti, jiné jen mělké kaluže plné zklamání a nejistoty. Žila ve dvou realitách, které se vzájemně odmítaly potkat. Jako když se v jedné místnosti snažíte spojit dva konce kabelů, ale vždycky chybí pár centimetrů.

V jedné realitě byla Laura s dětmi, řešila svačiny, domácí úkoly a nákupy v supermarketu. V té druhé realitě byl Marek. A tam neřešila vůbec nic. Tam se svět skládal jen z intenzivních nocí, nekonečných rozhovorů a mlčení, které nebylo trapné, jen hluboké jako oceán. Marek byl komplikovaný a jednoduchý zároveň. Miloval programování, miloval koncerty, festivaly, noční Prahu a taky další věci, o kterých se moc veřejně nemluví. Ale především ji rád dělal. Opravdu rád. A ona jeho.

Když byla s Markem, měla pocit, že její předchozí život s dětmi snad nikdy ani neexistoval. A když byla s dětmi, Marek jako by byl jen nějaká zvláštní, vzdálená fantazie. Něco jako film, který viděla kdysi dávno v noci, a ráno si nebyla jistá, jestli se jí to všechno jen nezdálo. Nejhorší bylo, že když spolu nebyli, Marek se jí skoro neozýval. Mlčel tak dlouho, až měla Laura pocit, že to celé skončilo. A pak se objevil – v jedné jediné zprávě, po které se celý svět zase na pár hodin srovnal.

Tohle neustálé přeskakování mezi dvěma světy jí dávalo zabrat víc, než si chtěla přiznat. Věděla, že jednou musí přijít moment, kdy ty dva životy buď spojí, nebo ztratí oba.

Právě ve chvíli největších pochybností Marek nečekaně napsal: „Nepojedeš se mnou do Banátu na festival? Bude se ti to tam líbit.“

Laura nejprve odmítla. Banát byl něco mimo její realitu, něco, co dělají lidé bez závazků, bez dětí, bez hypotéky a exmanžela, kterému je třeba vysvětlovat, že potřebujete volno.

Jenže pak šel čas, týden uběhl rychleji, než se dalo čekat, a Laura si najednou uvědomila, že je možná před volbou „teď, nebo nikdy“. Zavolala exmanželovi a požádala ho, aby pohlídal děti. Překvapilo ji, že kývnul hned, bez větších komentářů. Možná slyšel v jejím hlase něco, co sám dávno znal – že Laura potřebuje vědět, co dělá, a proč to dělá, a že tentokrát jí v tom musí pomoct někdo jiný.

Koupila si lístek, sbalila batoh a nemohla se dočkat cesty. V jeden moment stála před jeho bytem, pomilovali se a utíkali na nádraží. Přemýšlela, jestli bude tahle cesta odpovědí, nebo naopak jen další otázkou, kterou si sama na sebe vymyslela. Ale to se teď rozhodla odložit na později.

Protože někdy se nejdřív musí něco stát, a až pak můžete přemýšlet, co to vlastně znamenalo.

5: O tom, jak se věci někdy prostě stanou
7: O vlacích, ztrátách paměti a nočních princích
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

5: O tom, jak se věci někdy prostě stanou

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Laura seděla v kuchyni a hypnotizovala kávovar, který mlel kávu tak hlasitě, že přehlušil všechno kromě myšlenek. Ty ovšem mluvily ještě hlasitěji než stroj, a byly otravně jasné:
Potkala jsi kluka z minulosti a nejspíš ses zamilovala.

Od festivalu uplynulo sotva pár týdnů, ale Laura měla pocit, jako by od té chvíle uběhla polovina života. Nejprve ten lehce provinilý polibek ráno u stanu pod jabloní – krátký a skoro omluvný, jako by se oba báli přiznat, že to, co se právě stalo, znamená víc než jen rychlý festivalový románek.

Laura si slibovala, že na Marka zapomene, jenže zapomínání jí šlo mizerně. Každé ráno ho našla v hlavě jako kočku, kterou sice nikdy nepustíte dovnitř, ale která se stejně nakonec objeví v kuchyni, leží na gauči a tváří se, že tam patří.

A tak mu po týdnu napsala. Nic složitého – „Ahoj, nechceš se někdy sejít?“
Bylo to jednoduché, rychlé a bezprostřední, jako když člověk nečekaně skočí do studené vody, aby se už nemohl vrátit.

Marek odpověděl stejně rychle, a stejně bezprostředně: „Jasně! Kdy můžeš?“

Laura tuhle výměnu zpráv teď v duchu přehrávala znova a znova. Jako by v tom byl skrytý nějaký tajný kód, který by jí napověděl, jestli dělá dobře, anebo je právě na cestě k dalšímu zklamání. Protože něco v ní jasně říkalo, že Marek je všechno, jen ne jednoduchý.

Vzpomněla si, jak se cítila, když běželi domů – jak směšně naivní jí přišlo, že dva dospělí lidé můžou utíkat noční Prahou a myslet si, že se tím vyhnou všem svým problémům. Jenže právě to ji na něm přitahovalo – ten pocit, že s ním člověk nikdy přesně neví, kam běží, a přesto chce běžet dál.

V kuchyni se mezitím rozhostilo ticho. Kávovar domlel a Laura zírala do hrnku, ve kterém se měla objevit kromě kávy také odpověď na otázku, co vlastně od Marka chce. Místo odpovědi tam našla jenom kávu, trochu nahořklou, trochu obyčejnou – jako život, který znala doteď.

Napadlo ji, že některé věci se prostě dějí. Nedávají smysl, jsou komplikované a možná předem odsouzené k zániku, ale stejně jim neodoláme. Jako když na ulici spatříte kaluž a zcela iracionálně do ní šlápnete, i když máte nové boty. Protože prostě chcete vědět, jaké to bude.

Laura dopila kávu, postavila hrnek na stůl a rozhodla se, že přesně tohle udělá.
Protože některé kaluže jsou až příliš lákavé, než abychom kolem nich mohli jen tak projít.

Od té doby se potkávali. Odnášelo ji to do jiného světa. Bolelo to. Těšilo to. Chvíli byl. Pak nebyl. Laura začala trochu pít. Někdy trochu víc. Aby přepila některé dny. Tancovala. S ním i bez něj. A netušila, co přijde.

4: Touha se nedá zamluvit
6: Některé otázky je lepší odložit na později
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

4: Touha se nedá zamluvit

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Festival skončil, a všechno zase bylo až příliš obyčejné. Laura s dětmi dojela domů, vyprala zablácené oblečení a pokusila se vrátit do rutiny, jako by poslední víkend neexistoval. Ale něco se změnilo. Jako by v ní někdo otočil klíčem a otevřel dveře, které doteď přehlížela.

Každý den po festivalu měla pocit, že se Marek z hlavy prostě vypaří. Polovina jejího já doufala, že zmizí jako sen, který ráno nezapadá do reality všedních dnů. Jenže vzpomínka na ten polibek před stanem, kdy se dotkli sotva na vteřinu, ale jako by se setkali už tisíckrát předtím, ji pronásledovala. Byl to polibek, který slíbil všechno a zároveň nic.

Laura počkala týden. Možná z hrdosti, možná ze zbabělosti. Ale když seděla na balkoně, znovu a znovu zírala na displej telefonu. Nakonec se nadechla a napsala mu zprávu:

„Ahoj, nechceš se někdy sejít?“

Pak pět minut hypnotizovala odeslanou zprávu, v duchu se proklínala za tuhle banalitu a přemítala, jestli to nezní moc zoufale. Když přišla Markova odpověď, téměř nadskočila:

„Lauro! Moc rád. Kdy můžeš?“

Nečekala takovou rychlost ani upřímnou radost. Dohodli se na páteční večer, kdy děti odcházely na pár dní k tátovi.

Setkali se na Letné, protože Letná byla místo pro setkávání všech, kteří chtěli předstírat, že se nechtějí potkat doma v soukromí, i když přesně po tom toužili. Marek přišel včas, což Lauru překvapilo, protože působil jako typ, který chodí všude zásadně pozdě – nebo vůbec.

„Ahoj,“ řekla Laura trochu nejistě.

„Ahoj,“ odpověděl Marek, a najednou se zdál stejně nervózní jako ona.

Procházeli se pomalu, jako by měli k dispozici všechen čas světa. Světla Prahy se pomalu rozsvěcela a oni se posadili na jednu z laviček s výhledem na město, které se před nimi otevíralo jako obrovská kulisa.

Marek vytáhl z tašky lahev vína – tuhle prý už regulérně koupil, žádná festivalová krádež. Zvedl láhev a řekl: „Tak na ty setkání, co nemusí dávat smysl.“

Laura se zasmála. „To říkáš jako někdo, kdo se rád vyhýbá definicím.“

„Definice jsou nudné,“ usmál se Marek a pak rychle změnil téma. Povídali si o všem možném – o životě v Praze, o knihách, které nikdy nedočetli, o filmech, které zůstaly rozkoukané, a hlavně o lidech, kteří do jejich života přišli a odešli, aniž by v nich zanechali něco víc než zmatek.

Ale čím déle mluvili, tím víc Laura cítila, jak všechna slova jen zakrývají cosi důležitějšího. Pod povrchem byl elektrizující pocit blízkosti, touha, která se dala téměř nahmatat. Věděla, že ji Marek cítí taky, ale oba to pečlivě zamluvili, jako by jim šlo o medaili za umění sebeovládání.

Když došli na konec parku a město pod nimi zářilo jako kýčovitý obraz nočního života, Marek se zastavil.

„Co teď?“ zeptal se.

Laura mlčela, hleděla před sebe a v duchu počítala do tří, než odpověděla.

„Já nevím. Asi bychom měli jít domů,“ řekla nakonec.

Marek se na ni podíval způsobem, kterým se lidé dívají, když chtějí něco říct, ale slova jsou příliš nepřesná. Namísto odpovědi udělal něco, co Laura nečekala. Natáhl se, vzal ji za ruku, jako by se najednou rozhodl, že nebudou hrát na schovávanou, a prostě řekl: „Tak pojď.“

A najednou běželi. Laura nevěděla proč, ale běželi spolu parkem, směrem pryč od zbytečných slov a nekonečných vět, pryč od nejasných myšlenek, které nešly říct nahlas. Jako by doufali, že běháním utečou tomu, co se jim honilo hlavou.

Pak se zastavili. Smáli se, zadýchaní a trochu opilí vínem i adrenalinem. Laura se podívala Markovi do očí.

„Víš, co je legrační?“ zeptala se.

„Co?“

„Že stejně oba víme, jak to skončí,“ odpověděla.

Marek se na ni podíval vážněji. „Jo, ale ještě nemusíme být u konce, ne?“

Chvíli na něj hleděla. Nakonec přikývla.

Jejich těla věděla lépe než oni, kam chtějí jít. Zmizeli v tmavém domě, kde bydlel Marek. V bytě, kde věci zatím dávaly smysl, ale brzy přestanou.

3: Ráno, které se nestydělo být obyčejné
5: O tom, jak se věci někdy prostě stanou
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

3: Ráno, které se nestydělo být obyčejné

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Ráno bylo zvláštně tiché. Tak tiché, že si Laura na chvíli myslela, že je doma – v tom domě, co má střechu z trapézového plechu a okna, která v noci skučí jako starý pes. Ale pak ucítila vůni trávy, slyšela něčí smích z dálky a vedle sebe zaznamenala teplo jiného těla. Marek spal.

Jeho tvář byla klidná, skoro neznámá. Ten typ klidu, který lidé mívají, když zrovna nic nepředstírají. Spal na zádech, mírně pootevřená ústa, ruka položená na břiše jako neklidný pták, co se na chvíli usadil. Laura ho chvíli pozorovala a napadlo ji, že tenhle obraz si možná uloží. Pro horší časy.

A pak jí hlavou projela myšlenka na rozbité zrcadlo. Nevěděla proč. Možná proto, že to ráno bylo tak křehké, že kdyby na něj někdo promluvil moc nahlas, rozpadlo by se na střepy. Zaplašila tuhle myšlenku. Není přece nutné v každé chvíli vidět symbol.

Milování s Markem bylo nádherné. Nemohla se ho v tu noc nabažit.

Vyplížila se ze stanu jako špion v legínách a tričku s nápisem „Jsem ve stadiu poloroztoku“ – který jí kdysi věnovala kamarádka, a ona ho odmítla vyhodit, protože jí připomínal, že všechno je jen fáze. I lidi.

Vrátila se s kávou. Dvě kelímková espressa.

Marek se probudil těsně před tím, než mu kávu podala. Zamžoural na ni jako člověk, který si musí znovu přečíst vlastní životopis, aby si vzpomněl, kdo je.

„Díky,“ zamumlal a přisedl si. Pak chvíli mlčel a usrkával. Nešlo říct, jestli si užívá přítomnost nebo jen ignoruje realitu.

„Mimochodem,“ začala Laura. „Mám děti.“

To prohlášení viselo ve vzduchu jako pomeranč v časosběrném dokumentu o pádu ovoce. Marek se zarazil. Nepřekvapeně, ale přece jen zarazil.

„Jo?“ řekl. Tón nijak zvláštní. Nezvedl obočí, nesklonil hlavu, nezeptal se na věk ani na jména. Jen to konstatoval, jako by slyšel, že dnes bude pršet.

Laura čekala. Ale nic nepřišlo. Tak pokračovala: „Jsou teď u kamarádky. Ale musím si pro ně dojet. A pak je asi vezmu zpátky sem. Zítra bude neděle. Budou chtít jako vždycky palačinky, ale dostanou langoš. Takovej je život.“

Marek přikývl. „Chceš, abych jel s tebou?“

Byla to jednoduchá věta, bez velkých gest. Ale Laura v ní slyšela cosi jako souhlas se světem, který je větší než dva lidi ve stanu. Tak kývla. A jeli.

V autě hrála stará nahrávka Vltavy. Marek navigoval, ale protože několikrát spadl do vlastních myšlenek, jejich cesta nevedla rovnou do cíle. Mluvili málo. Ale to málo bylo v pořádku.

Děti ji přivítaly s hlasitým „Mám hlad!“ a „Tys spala ve stanu s klukem?“ To druhé Laura ignorovala, protože matky mají někdy právo neodpovídat.

Oběd proběhl ve stylu „všechno smažené, co se dá jíst rukama“. Děti přijaly Marka s podezřením, ale bez odporu. On jim nechal sežrat poslední hranolky a nekomentoval, že si dcera namočila vlasy do tatarky. Lauru to těšilo. Neustálého komandování měla dost.

Když se vrátili na festival, začalo pršet. Ne silně, jen tak, jako by obloha chtěla umýt vzpomínky. Laura měla děti pod bundou, Marek držel deštník, který se každou chvíli měnil v postapokalyptickou dekoraci.

A pak přišel ten moment. Úplně obyčejný. Seděli na lavici z palet, děti vedle nich ukusovaly makovec a Marek položil Laře ruku na nohu. Jen tak. Bez gest. Bez řečí.

Laura se podívala na nebe a pomyslela si, že se možná právě teď nic důležitého neděje. A možná právě proto je jí tak krásně.

2: Hluboko do noci
4: Touha se nedá zamluvit
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

2: Hluboko do noci

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Festival utichal, nebo aspoň ta jeho hlučnější část. Hlavní stage zmlkla, zpěvačka s magentovými vlasy se naposledy uklonila a publikum se rozprchlo jako hejno ptáků, co zpanikařilo nad tím, že někdo zatáhl zatahovací střechu nad oblohou.

Laura a Marek se pomalu přesouvali na kopec. Bylo to jedno z těch míst, které jsou na mapě neviditelná, ale všichni tam nakonec skončí. Místo, kam se chodí koukat na hvězdy a předstírat, že zrovna tahle noc má v sobě cosi výjimečného.

„Chtěl jsem ti ukázat tohle,“ řekl Marek a ukázal rukou vzhůru. Hvězdy. Spousta hvězd. Nekonečná pole světelných teček, které by mohly být poetické, kdyby si člověk zrovna nevzpomněl, že polovina z nich už dávno neexistuje.

„No jo, hvězdy,“ zamumlala Laura. „Vždycky mě dojme, že se díváme do minulosti, ale přitom se tu snažíme bejt přítomní.“

Marek vytáhl deku – kostkovanou, lehce vonící cestováním a minulostí – a položil ji na trávu. Vedle z batohu vyndal láhev vína bez etikety. Tvrdil, že ji „někde nenápadně zachytil“. Laura mu to nevěřila, ale bylo jí to jedno.

Seděli vedle sebe, nejdřív mlčky. Pak se konverzace rozběhla, pozvolna: jaká kapela ho překvapila, co říkal na veganský guláš („textura dobrá, chuť něco mezi molitanem a červenou řepou“), proč nesnáší, když spolubydlící v neděli uklízí.

„Žiju ve spolubydlení. Jsme tam tři, každý s jiným režimem, ale aspoň tam nejsem sám,“ pronesl Marek, aniž by v tom byla stížnost. Spíš rezignovaný smířlivý fakt.

Postupně přišla řeč i na vztahy. A tam to začalo být… syrovější. Marek mluvil o bývalé partnerce, která podle jeho slov „byla evidentně osobnost, ale asi v ní bylo moc narcisu.“

„Byl jsem pro ni spíš koncept než člověk,“ řekl. „A v určitou chvíli už mě přestalo bavit být jí neustále k dispozici jako beta-verze lepšího muže.“

Laura se zasmála, trochu suše. „Znáš ten pocit, když si myslíš, že tě někdo miluje, ale vlastně jen miluje to, jak vedle něj vypadáš?“

Marek přikývl. Neřekl nic, ale neuhnul očima.

Nepřerýval ji, neptal se. Jen naslouchal tím tichým způsobem, který mohl být buď hluboce soustředěný, nebo totálně v jeho hlavě. U Marka člověk nikdy nevěděl.

Občas se jejich ruce dotkly. Náhodně, nebo možná ne. A jednou – když se natáhl pro víno – jeho dlaň přejela přes její rameno a chvíli tam zůstala. Mlčel, jen se ji podíval do očí. Jako by říkal: je tohle v pořádku? Ale beze slov.

V tu chvíli Laura věděla, že něco začíná. Ne nutně něco, co skončí dobře, ale něco, co si o to řeklo – jako oheň, který zapálíte, i když víte, že vás možná spálí.

A když se vrátili ke stanu, jabloň vrhala stín jako tichý svědek. Ve stanu bylo ticho, jejich těla blízko u sebe, a nikdo nevěděl, co bude zítra.

1: Kluk z minulosti
3: Ráno, které se nestydělo být obyčejné
Holka z Festivalu/To je život/Vlastní tvorba

1: Kluk z minulosti

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů

Kluk z minulosti, co se vynoří na festivalu, i když tam vážně nemá co dělat.

Festivaly, to jsou takový ty divný místa, kde je úplně jedno, jestli máš rozcuchaný a mastný vlasy. Laura dojela na festivalovou louku, když už slunce pomalu klesalo k horizontu a zalévalo svět třpytivým oranžovým nádechem. Původně měla jet s kamarádkou, ale ta odřekla na poslední chvíli. „Rodina, víš, jak to je,“ řekla s provinilým tónem v hlase. Laura věděla. Rodina, děti, práce – vždycky bylo něco důležitějšího než spontánní útěk na festival.

Zaparkovala svou modrou, lehce unavenou Fabii, která už dávno rezignovala na představu, že by se kdy mohla lesknout jako auto z reklamy na leasing, a s podezřelou ladností začala stavět svůj stan vedle staré jabloně. Jabloně, která toho viděla tolik, že kdyby uměla mluvit, napsala by bestseler s názvem „Kolik žen pode mnou prožilo orgasmus“. Ta ladnost při stavbě stanu udivila i ji samotnou. Kdy ho naposledy stavěla? Když byly děti úplně malinké?

Když se zorientovala ve stavu okolního chaosu, uvědomila si, že ji vlastně přepadá panika. Protože co může být horšího, než být sama v davu lidí, kteří se přišli bavit a tisknout jeden na druhého? Jedinou možností bylo tisknout se s nimi.

S narůstající tmou ji ale něco vytáhlo k hlavnímu pódiu, kde už nějaká kapela zpívala o tom, jak je život buď úžasný, nebo příšerný – klasický festivalový hit. Hudba ji začínala konečně trochu hypnotizovat, když náhle v davu uviděla známou postavu.

Marek. Programátor Marek. Ten typ, který by měl podle všech pravidel světa festivaly nesnášet, ale z nějakého důvodu tu teď stál u stánku s pivem, jako by ho sem teleportoval chybně nastavený algoritmus vesmíru. Znali se odněkud z podobného okruhu lidí, možná se náhodně potkali na nějakém nudném večírku, který se oba snažili vymazat z paměti.

„Ahoj,“ pronesla Laura, a okamžitě toho zalitovala, protože její hlas zněl až moc vesele – asi jako kdyby právě objevila slevu na boty.

Marek na okamžik zamrkal, jako by si nebyl jistý, odkud ten hlas přišel. Pak se usmál – ten jeho zvláštní, poloviční úsměv, který měl něco mezi omluvou a výsměchem. „Ahoj,“ odpověděl.

Laura se otočila, jako by chtěla zmizet, ale sotva udělala krok, uslyšela za sebou jeho hlas: „Počkej. Odkud se známe?“

Zastavila se, ale neotočila. „Ty nevíš?“

Marek k ní popošel blíž. „Tuším. Ale nejsem si jistý. Konference? Nebo nějaký projekt?“

„Asi něco z oboru,“ odpověděla Laura, tentokrát už se na něj podívala. Jeho oči se na okamžik zdály zkoumavé, jako by hledal odpověď někde hluboko v ní.

„No, asi ano,“ řekl nakonec. „Ale nevím, jak jsem tě mohl zapomenout.“

Laura si přitiskla ruce k sobě, jako by se bránila. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co ji táhlo, ale zároveň varovalo. Marek působil lehkovážně, jako by všechno bylo jen hrou, ale jeho pohled naznačoval, že by mohl být hrou i on sám.

„Tak už víš, odkud se známe,“ řekla a znovu se pokusila odejít. Ale Marek udělal krok blíž, jeho hlas byl teď měkčí. „Neodcházej. Pojď se mnou na chvíli, ukážu ti něco.“

Laura zaváhala. Její instinkt jí říkal, že by měla jít zpátky ke svému stanu, že by měla být sama, jak původně plánovala. Ale něco jiného – možná její touha po tom, aby ji někdo aspoň na chvíli nechtěl nechat odejít – ji přimělo říct: „Dobře. Na chvíli.“

A zatímco hudba zněla kolem nich, Laura a Marek se ztratili v davu.

2: Hluboko do noci
Vlastní tvorba

Na konci cesty

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů 
Už dopíjím zbytek vína,
už nevím, čí je to vina.

Že potkali jsme se někde na rozcestí,
možná v půli,
možná na konci cesty.

I can speak English, někdy,
ale popravdě si nepamatuju kdy.

A k tomu!

Když se v září páří jaguáři...

Dobrou noc, už je blízko do Vánoc.
Vlastní tvorba

Světské radosti

Publikováno od autora: Misa Matanelli / 0 komentářů 
Světské radosti, trochu starostí.
Z úsměvů vrásky a kopec lásky.

Ženské bytosti přijímají s radostí,
chlapské objetí, něhu, sílu i klid.

Nic krásnějšího nemůže v tu chvíli být...

Plytká láska, jiskří, prská, občas laská.
Otevři srdce, zklidni dech, duše zavoní jak promoklý mech.

2 srdce splynou, druhá duše potká jinou.
Výkřiky a sténání v lásky chrám svět promění.