Do Brna jela dva a půl hodiny v dešti. Na improvizační kurz, na který se před pár týdny těšila a teď, propocená po noční horečce, s tělem ještě napůl na Kypru, na sebe u volantu prskala, že se jí improvizovat vlastně vůbec nechce. Ale jela. Když už byla na cestě, dojela. Tak nějak většinu věcí dělala. Z posledních sil a stejně celé.
Napsala mu cestou. Objímám Tě.
Marek odepsal vtipně. Smála se tomu. A přesto v tom slyšela něco, co odmítala pojmenovat. Od Kypru se vzdaloval. Tvářil se, že ne, psal, že ji ve středu doléčí, když se necejtí dobře, objímal ji přes displej, ale bylo to jako sahat na někoho přes sklo. Teplá slova, studená ruka.
Na kurzu to bylo jinak. Když nevíš, jdi, říkal lektor, a oni chodili. Po tenké hranici mezi troškou trapna a něčím hrozně laskavým. Bez scénáře, bez čehokoli, za co by se dalo schovat. Skupinka cizích lidí se během pár hodin proměnila v parťáky, kterým věříš, že tě chytí, když padáš. Žádné ne, takhle to mělo být jinak. Jen to, co je, tady a teď, a ono to úplně stačilo.
Laura stála v tělocvičně mezi lidmi, které ráno neznala, padala dozadu do jejich rukou, a oni ji pokaždé chytili. Bezpečný prostor, říkal lektor, kde se můžeš smát, ztrapnit, být nebo mlčet, je základ všeho. A Lauře u toho cvičení došlo něco, co pak celý den nedokázala odložit.
Před pár týdny stála v noci sama na Kypru, ve tmě, a padala, a nikdo ji nechytil. Člověk, který tam s ní byl, který jí ten výlet dal jako dárek, se zavřel do sebe a nechal ji najít cestu samotnou. A teď, o pár set kilometrů a pár dní dál, ji v tělocvičně chytila parta lidí, jejichž jména do oběda zapomene.
Dva dny mezi cizími lidmi v ní postavily víc bezpečí téměř čtyři roky s mužem, kterého milovala. To zjištění bylo tak prosté a tak ošklivé, že ho honem zase zasypala. Vždyť to byl jen kurz. Hra. Snadno se chytá někdo, s kým si nepleteš celý život.
Domů se vracela vlakem, v 18:10, jak psala. Klidná, unavená, s tím zvláštním teplem, co po takových dnech zůstává. A celou cestu jí v hlavě jely dvě věty vedle sebe. Věříš, že tě chytí, když padáš. A ta druhá, kterou nahlas neřekla. S ním už dva roky padám tak, že se předem napínám na dopad.
Marek psal, že se těší. A Laura se dívala z okna vlaku do deště a poprvé ji napadlo, jestli to celé není naopak. Jestli ta rybička, co čeká, až ji někdo pustí do řeky, a ono to stejně dopadne blbě, není spíš ona.
