Kypr si Laura zapamatovala jako legraci. Ostrov, kde se jezdí vlevo a přejídání je skoro národní sport. Malé misky velkých zázraků, co se tváří nevinně, a po sedmnácté pochopíš, že to byla past. Každé ráno sýrové tyčinky s chilli a kardamomem od pekaře, co po nich házel pohled vím, že zítra přijdete zas. A oni přišli. Každý den. Večer se tančilo Sirtaki, co začíná tak, že to zvládne i babička, a končí jako něco, kvůli čemu vás odvezou do nemocnice. Moře v květnu vonělo létem.
Tak to napsala. Tak to vyprávěla. A bylo to pravda, všechno to byla pravda, jen to byla ta horní vrstva, ta, kterou člověk nechá nahoře, aby nemusel sahat pod ni.
Protože pod tím byl jiný Kypr.
Byl to jeho dárek k Vánocům, Larnaka, letenky i pobyt zařídil on, a Laura jela šťastná, že tentokrát něco vymyslel pro ni. A většinu času bylo opravdu hezky. Až na ten poslední večer. Chtěla ho. Chtěla strávit večer před odletem milováním a v klidu, blízko, jak to má být, když spolu druhý den odlétáte z ostrova. A z té chuti se nějak stala hádka, a z hádky jeho mlčení, to jeho dokonalé, neprostupné mlčení, do kterého se zavřel jako do trezoru.
A pak se to celé zvrtlo do tmy. Laura skončila v noci sama, vystoupila z autobusu někde, kde neměla, a šla potmě cizím městem, ubrečená. Marek šel naštvaně do hospody, prostě ji opustil. Lepili se na ni cizí muži. Nevěděla, kudy zpátky, a hlavně se nemohla dostat zpátky k němu, telefon umíral a on neodpovídal. Byla to bolest za bolestí. Stála před domem, dopíjela víno a šla domů. Pořád plakala. Pak ho viděla potácet se ulicí do hotelového pokoje. Přišel domů, naštvaný. Zabalil si a odešel s kartou, která vypnula světlo v bytě, do tmy. Laura dobalovala po tmě. Vyšla ven a on tam nebyl. Odjel taxikem na letiště. Místo její ji poslal svou letenku. Nemohla se dostat ke gatu. Letenku ji pak posílal přes všechny sociální sítě, i ve storýčku.
Letadlo nakonec stihla. Po příletu mu strašně vynadala. A pak se s ním chtěla ještě víc milovat.
Seděla pak ve vlaku domů, všechno zvládnutá, s místenkou, ve správném směru, záda na maděru, a nevěděla, jestli je víc zlomená fyzicky nebo psychicky. A udělala to, co uměla. Napsala mu, že se omlouvá. Že ji mrzí, že její chuť strávit s ním večer milováním tohle všechno způsobila. Omlouvala se za to, že po něm chtěla blízkost.
Po návratu se zeptala aspoň na svoji kosmetickou tašku, kterou v té tmě nestihla posbírat. Odepsal, že ji nemá. Ani nic jiného z Kypru. Akorát prý našel doma na Letné v ledničce nějaké salámy v černém pytli, jestli nejsou její.
A Laura z toho všeho udělala ten vtipný text o miskách a Sirtaki. Napsala o hummusu a o pekaři, aby nemusela napsat o tom, jak stála sama ve tmě a bála se, zatímco muž, který jí ten výlet dal k Vánocům jako dárek, ji nechal najít cestu zpátky samotnou.
Tak to chodilo. Z každé cesty si nechala misky a tyčinky a moře, co vonělo létem, a to ostatní někam uložila, do té spodní vrstvy, kam nesvítí. Až mnohem později jí došlo, že past nebyly ty misky. Že nejnebezpečnější věci na tom ostrově se tvářily úplně nevinně, přesně jako ony, a člověk se do nich po pár hezkých hodinách nechal zase polapit.
