Původně to měla být oslava jeho narozenin. Jenže po tom večeru, co u něj skončila opilá s taškou v ruce a vlastním obrazem u okna, se zasekl, že nechce žádnou oslavu, žádné cavyky, nic. Tak z narozenin nebylo nic. A protože Laura je člověk, který nedokáže nechat datum jen tak uplynout bez obřadu, dohnala to o pár týdnů později, na Valentýna. Valentýn a dodatečné narozeniny v jednom, dvě mouchy jednou kyticí.
Ten večer mu vystrojila ona. Čtrnáctého, vietnamská večeře s moderním twistem, pak koncert Báry Zmekové, lístky koupené, stůl zamluvený, trasa spočítaná na minuty. A napsala mu k tomu pozvánku, jak to uměla nejlíp, úředně a hravě zároveň.
Vážený pane, dovolte, abych Vám připomněla blížící se významný termín. Květina pro dámu, opakuji důležité pravidlo: nezapomenout. Přijímají se fialky, luční kvítí, růže nebo jiná vegetace dle Vašeho uvážení. Podepsala se jako Slečna a bylo jí u toho dobře jako málokdy.
Marek odpověděl ve stejném duchu, a krásně.
Vážená slečno, s potěšením a lehkým vzrušením přijímám Vaše připomenutí. Budu připraven ve 14:59, abych Vás mohl důstojně přivítat. Květinu už mám vyhlédnutou.
Bylo to dokonalé, vybroušené, vtipné přesně tak akorát, a Laura ten dopis četla podruhé, než jí došlo proč. Vygeneroval ho. Naťukal pár slov do té svojí umělé inteligence a ta mu napsala romantiku na klíč.
Tak mu odepsala, ať si laskavě přečte, co s takovým nadšením vygeneroval, aby nedošlo ke kolizi umělé inteligence s jeho denními kroky. Zasmáli se tomu oba. A přesto jí někde pod hrudníkem zůstalo, že i ta něha přišla přes stroj. Že když měl být sám za sebe romantický, radši si na to pustil program.
Mělo to ostatně předehru. Pár dní předtím, když ten samý stroj řešil jejich rezervaci, narazila Laura na sebe. Stálo tam o ní kámoška. Ne holka, ne partnerka, kámoška, jako spolužačka z autoškoly. Řekla mu to, lehce, aby to neznělo jako výčitka, i když to výčitka byla na entou. A Marek jí beze slova ukázal ten původní dotaz. Tam, kde psal sám za sebe, stálo přítelkyně. Tu kámošku z toho udělal až ten stroj, vlastním překladem, někde po cestě. Lauře se ulevilo víc, než si chtěla přiznat. Tohle tedy ne. Tohle si nevymyslel.
Jenže pak přišla nemoc, a ta se do žádného programu naťukat nedá. Zápal plic, ze začátku jen únava a kašel, co nechtěl přejít, pak horečka a tíha na prsou a noci, kdy se dýchá, jako by si vám na hrudník někdo sedl a ještě se k tomu tvářil ublíženě. Děti, dům, všechno běželo dál a Laura se v tom pohybovala jako přes mlhu. Napsala mu, že je na tom blbě. Že by potřebovala obejmout. Nic velkého, jen tělo u těla, ruku na zádech, někoho, kdo řekne bude to dobrý.
Tak já tě obejmu, jak se uvidíme, odepsal.
Bylo to milé. Skoro něžné. A přesto v tom bylo celé to jejich. Romantiku na čtrnáctého uměla naplánovat na minutu, dopis k ní vygeneroval za vteřinu, ale obejmout nemocnou holku hned, mimo program, to počká, až se to bude hodit. Laura ležela s horečkou, držela telefon a říkala si, že objetí, které přijde, až se to hodí, není totéž co objetí, které potřebuješ teď. Že milovat podle harmonogramu jde, ale stonat podle harmonogramu se nedá.
Uzdravila se sama, jako se uzdravovala z většiny věcí. A čtrnáctého pak spolu seděli nad tou vietnamskou večeří, on s vyhlédnutou kytkou, ona ve vší té pečlivě vystrojené romantice, a bylo to opravdu hezké. Smáli se, drželi se za ruce, šli na koncert, a Laura byla šťastná.
Jen ji u toho napadlo, že nejhezčí dopis, jaký jí kdy napsal, napsal stroj, a nejvíc potřebné objetí dostala se zpožděním, až se to hodilo. A že mu i tak vystrojila celý večer a i tak se mu položila do náruče, protože pořád doufala, že jednou nebude potřebovat termín ani program ani umělou inteligenci. Že se prostě objeví sám od sebe, v nejhorší den, bez pozvánky, a obejme ji dřív, než si o to musí říct.
