Koncem ledna měla v Praze večírek. Opožděnou vánoční sešlost s lidmi, se kterými pracovala, jeden z těch večerů, na které se těšila, protože tam byla sama za sebe, ne něčí doprovod ani něčí matka ani něčí logistika. Vzala si tašku s věcmi, protože bylo domluvené, že pak přespí u Marka. Tak jednoduché to mělo být. Přijít, popít s kolegy, dojít k němu, spadnout do postele.
Jenže Marek měl vyplé zvonění.
Volala mu před večírkem, aby si u něj mohla nechat tašku a netahala ji celý večer od stolu ke stolu jako želva svůj domeček. Nic. Volala mezi řečí, odskočená na chodbu mezi věšáky cizích kabátů. Nic. A tak stála mezi svými lidmi, připíjela, smála se historkám, a celou tu dobu jí pod tím vším tikala jediná otázka, ta nejhloupější a nejponižující ze všech. Kde dnes budu spát. Neměla klíče, neměla jistotu, neměla ani kam složit tu pitomou tašku, a muž, u kterého měla mít postel, byl zase jednou nedostupný jako horská chata mimo sezonu.
Pila víc, než chtěla. Zčásti kvůli večírku, zčásti protože když nevíte, jestli máte kam jít, je jednodušší to chvíli nevědět přiopile. Mezi přípitky koukala do telefonu. Mezi řečmi koukala do telefonu. Byla na vlastním večeru a zároveň nikde, zavěšená ve vzduchu mezi cizí postelí a žádnou.
Ozval se pozdě a jako by se nechumelilo. Žádné promiň, žádné měl jsem vypnutý zvuk, jen klidná zpráva, ze které čišelo, že se podle něj celý večer vůbec nic nedělo. Že to ona z toho dělá vědu.
A v ní se něco utrhlo.
Přišla k němu opilá a naštvaná tak, jak si to dlouho nedovolila. Křičela. A pak sundala ze zdi obrázek Dvou labutí, co mu kdysi sama namalovala, sebrala fotky, svoje věci, ten kus sebe, co mu po bytě rozvěsila jako kočka, co si značkuje teritorium láskou. Vzala to a šla k oknu. Otevřela ho do lednové tmy a chtěla to všechno hodit dolů na chodník, ať si to leží mezi popelnicemi, když jí nahoře nedokázal nechat ani postel.
A neudělala to.
Stála u otevřeného okna s vlastním obrazem v ruce, studený vzduch jí lezl za límec, a nedokázala ho pustit. Vlastní ruce, vlastní barvy, vlastní láska, a ona ji neuměla zahodit ani ve chvíli, kdy ji ten člověk nechal celý večer bez místa na spaní. Položila obraz zpátky o zeď. Ruce se jí třásly, a nebylo to zimou. To byla ta nejhorší část, ne ten vztek, ale že ani na jeho vrcholu nedokázala zničit nic, co k němu patřilo.
A Marek udělal to, co uměl nejlíp. Odešel. Uprostřed noci, ze svého vlastního bytu, a nevrátil se celý další den. Nechal ji tam s jejím křikem, s její taškou a s jejím obrazem opřeným o zeď, a zmizel, protože zmizet bylo odjakživa snazší než říct jediné slovo. Laura strávila ten den sama v cizím bytě a poslouchala, jestli cvakne klíč v zámku. Necvakl.
Seděla na jeho gauči, kolem ní jeho věci, vedle ní její obraz, a poprvé jí to celé přišlo obrácené vzhůru nohama. Přijela přespat a skončila bez místa. Přišla s náručí plnou toho, co mu kdy dala, a on radši opustil vlastní domov, než aby v něm s ní byl. A ona pořád seděla a držela ten obraz, který nedokázala pustit z ruky, i když dole pod oknem by se mu možná konečně ulevilo.
