Po návratu z Albánie mu zavolala. Nechtěla nic velkého, jen to ze sebe dostat, že jí v té Albánii bylo nějak vedlejší, že to celé táhla a platila a on byl myšlenkami stejně u letenek do míst, kde ona nebyla. Mluvila klidně. A zrovna když se nadechovala k té těžší půlce věty, k té, kvůli které vlastně volala, ozvalo se: hele víš co, pobavíme se o tom jindy.
A pak to cvaknutí. A pak ten tón, co zná každý, kdo někdy volal někomu, kdo už nechce být volán. Účastník je dočasně nedostupný.
Vypnul si telefon. A nezapnul ho týden.
Sedm dní. Laura volala každý den, jako se mačká vypínač, o kterém víte, že nesvítí, a stejně to zkoušíte, kdyby náhodou. Sedm dní, kdy nevěděla, jestli se rozešli, nebo jestli zase jen odešel do sebe a vrátí se za týden, jako by se stavil pro zapomenutou bundu. Přehrávala si ten hovor pozpátku a hledala v něm to místo, kde to pokazila. Byla jsem zlá? Řekla jsem to moc? Stačilo říct míň, líp, nebo radši nic?
A jednou ve dvě ráno, když zase nespala, si vzpomněla na pohádku, kterou kdysi napsala. Bylo to víc než rok zpátky, taky takhle vzhůru, taky když na něj někde čekala, a z toho čekání tehdy udělala příběh. Našla si ho v telefonu a četla ho znovu.
To se takhle jednou sešel Bůh se svým rádcem Ďáblem a povídá: Po světě běhá tolik lidí kteří stále hledají. A myslí si, že hledaj něco konkrétního, ale přitom hledají jenom sami sebe. Mám nápad na takový sociální experiment. Povídej, jsem pro každou špatnost, odpoví
Ďábel. Chtěl bych zkusit dát dohromady dva lidi! Bože, vyvrátí
Ďábel oči v sloup. To ale přeci není žádný experiment, to je běžné, lidi se potkávají, mají děti, tvoří rodiny, to je Božský plán, v tom já s Tebou nejedu. No, tihle dva se od sebe budou dost lišit. Z různých koutů země, a budou pocházet z různých sociálních poměrů. Ale budou to takové černé ovce už mezi dětmi. Okej, vyvrhelové, to ale není nic extra… Počkej, nepřerušuj mě. Budou úplně jiný. On bude zaměřený na svět kolem a ona do svého světa. On by mohl být Vodnář, to ve vztazích může vždycky dělat nějaké komplikace, ta jejich idealistická touha po svobodě. A ona Štírka. Ty mívají tak intenzivní emoce, že si s nimi občas neví samy rady. No a jaký chceš udržet pohromadě? To potřebuje něco silného. Jo už to mám bude to naprosto bezkonkurenční sex. Takový, aby si řekli, že s nikým jiným už podobný mít nebudou. No dobře, ale pořád mi to nepřijde takové, že by to spolu nemohli zvládnout. Počkej, přihodíme jim tam nějaká traumátka. Ale každému úplně z jiného soudku. Taková, aby je ustáli, a nemluvili o nich, protože je nebudou chtít pojmenovat a vždy bude něco důležitějšího, ale na druhou stranu, aby jim to komplikovalo život. Taková, ze kterých se ona bude bát samoty a on jí bude naopak vítat. No to už zní jako problém, to už se mi líbí. Ale co chceš Bože dokázat? Jednou najdou sami sebe! Eh, já věděl, že to bude mít nějaký vyšší cíl, zatvářil se
Ďábel pohrdavě. Tušil, že Bůh nikdy nevymyslí nic, co by stálo za jeho čas. Zlomyslně se usmál a zeptal se, jak si myslí, že to dopadne. Bůh se podíval dolů na Zem a odpověděl, že to je ta krása toho experimentu, oni sami rozhodnou, jak to skončí. Možná najdou společnou cestu, možná ne. Ale ať tak či onak, budou se učit něco nového o sobě a o tom druhém.
Ďábel uznale pokýval hlavou a zalhal, že tentokrát ho překvapil. Věděl že udělá vše pro to, aby to bylo co nejkomplikovanější. Bůh to tušil a řekl, že očekává, že se postará o to, aby cesta nebyla lemovaná růžemi. A teď, ať hra začíná! Na Zemi se dva lidé, kteří si nikdy nemysleli, že by mohli být spolu, začali poznávat.
Ďábel jim čas od času hodil do cesty pořádný kopec sraček, ale Bůh se vždycky postaral o jejich úklid. Dál hnojil Zemi a plánoval další bohulibé sociální experimenty. A nikdy k němu nezapomněl pozvat svého přítele ke konzultaci. Věděl, že jedině se špetkou ďábelského chaosu sociální vztahové experimenty neztratí dynamiku.
Tenkrát to psala skoro šťastně, připadala si vyvolená. Teď, po týdnu mrtvého telefonu, jí došlo, kdo tu pohádku vlastně napsal. Ne Bůh. Ona. Sama si jednou v noci stvořila boha, který ji s ním spároval, sama sobě přidělila roli té, co se bojí samoty, a sama tomu řekla osud. Protože osud, na rozdíl od chlapa, se neopouští. Osud se vydrží.
Tu zimu mezitím prožívala po svém, protože svět se nezastaví jen proto, že vám někdo vypnul telefon. Silnice ve vísce se jednoho rána proměnila v kluziště, auto si samo zvolilo režim neovladatelnosti a Laura se ocitla na křižovatce s nulovou kontrolou nad svým osudem, což jí v tom kontextu přišlo skoro výstižné. Naštěstí měli ostatní řidiči lepší plány než zúčastnit se jejího zimního driftu. Auto pak večer pro jistotu zahlásilo i chybu motoru, protože proč ne, a ona dojela s modlitbou rovnou před servis.
Zachraňovaly ji drobnosti. Třeba navlékání nespárovaných ponožek na vlasy a pokus vymáčknout z nich do rána pudlovské kudrliny. Spalo se v tom mizerně, ráno z těch ponožek hrdě vykráčela odevzdat mechanikovi klíče a po cestě upadla na ledu. Pak se učila jezdit vlakem, natřásala si ty kudrliny celou cestu, než jí je počasí těsně před výstupem spolehlivě srazilo zpátky. Smála se tomu sama pro sebe, protože smích byl jediné, co měla pevně v rukou. Na rozdíl od silnice, auta a člověka, kterému se nedalo dovolat.
Sedmého dne to vzal. Tak co, těšíš se, řekl vesele, jako by se vrátil z vedlejší místnosti, a ne z týdenního mlčení uprostřed věty. Mysleli divadlo, lístky koupené dávno dopředu. Laura držela telefon u ucha a nevěděla, jestli má brečet, nebo se smát. Těšíš se. Po sedmi dnech, kdy si v hlavě naplánovala i to, komu zavolá, kdyby se náhodou rozešli, jen těšíš se.
Do Prahy jela. Ale poprvé si to zařídila po svém. Před divadlem zašla na koncert, jen tak, sama za sebe, a ubytování si objednala jinde než u něj. Neuměla to vysvětlit ani sama sobě, věděla jen, že tentokrát nechce usínat na místě, odkud ji někdo umí jediným pohybem palce vypnout jako ten telefon.
Ve vlaku domů, kudrliny dávno spadlé, si to celé přehrávala a pořád to nedávalo smysl. Byla na něj tak zlá? Vyčítala tolik, že si zasloužila týden ticha? A poprvé ji u toho napadlo, že možná tu chybu u sebe nehledá proto, že tam je, ale proto, že je jednodušší ji hledat u sebe než přiznat, že žádná její chyba by na tohle stejně nestačila.
