Prosinec v roce 2024 patřil jí. Tak nějak se to seběhlo, že celý ten měsíc se odehrával v jejím světě, na jejích koncertech, mezi jejími lidmi, a Marek do něj jen přijížděl jako host, kterého pozvala.
Začalo to Terne Čhave. Vzala děti, stála v sále plném lidí a dívala se, jak dcera tancuje, jako by se narodila někde úplně jinde než na samotě u lesa. Napsala mu pak, že to vypadalo, jako by ten koncert uspořádali pro starší a pokročilé z Černošic, jednu matku s dětmi ze Španělska a druhou z lesa. Ta z lesa byla ona. Smála se tomu sama nad telefonem.
Marek odepsal, že je dobře, že děti vzaly cigány na milost, a Laura měla zase ten pocit, že i na dálku jsou nějak spolu.
Tobiáš byl kamarád z oboru. Kdysi se spolu vídali a něco malého mezi nimi proběhlo, nic, co by mělo jméno, ale dost na to, aby mezi nimi pořád byla ta zvláštní vlídnost lidí, kteří se k sobě nepřiblížili úplně. Pozval ji na svoje narozeniny. Laura se zeptala, jestli může přijít s Markem. Tobiáš souhlasil. A tak přivedla muže, kterého milovala, na oslavu muže, který kdysi stál o ni.
Marek přijel. A bylo to hezké, dívat se, jak sedí mezi jejími lidmi, jak se baví, jak ho mají rádi. V jejím světě uměl být. Pozorný, vtipný, přítomný způsobem, po kterém prahla jindy nadarmo. Laura ho pozorovala přes stůl a říkala si, vždyť to jde. Vždyť to umí. Stačí ho přivést.
Druhý den ho vzala do cirkusu. Cirk la Putyka, velkolepá novocirkusová show, jmenovala se Okamžik. Seděli ve tmě a nad nimi se ve vzduchu houpali a padali a chytali lidé, kteří svěřili svůj život cizím rukám a věřili, že je někdo zachytí. Laura se dívala nahoru, držela Marka za ruku a chvíli si připadala přesně jako oni. Ve vzduchu, v okamžiku, který buď vyjde, nebo ne, podle toho, jestli tam ruce budou.
A pak Timudej v Černošicích. Tohle byl její každoroční rituál. Pokaždé pronajala v Černošicích hotel, pokoje pro děti i pro sebe, vždycky i pro Marka, a udělala z toho malou výpravu. Děti, hudba, světla, společná postel v cizím pokoji, ráno snídaně, u které nikdo nikam nespěchal. Marek tam patřil, jako by tam patřil odjakživa. Vypadalo to jako rodina. Vypadalo to jako něco, co se povedlo.
A Laura si to dovolila. Aspoň na ten večer, aspoň v tom pronajatém pokoji s výhledem na zimní město, si dovolila věřit, že tohle je ono. Že stačí, když ona drží všechno pohromadě, pokoje, lístky, děti, večeře, a on přijde a bude milý a všechno bude dávat smysl. Že lásku jde poskládat jako program na víkend, když to člověk dobře zařídí.
Jenže když ráno balila věci a připravovala peníze za hotel, došlo jí něco, co tehdy ještě nechtěla domyslet. Že celý ten krásný měsíc vznikl z jejích rukou. Ona zvala. Ona kupovala lístky. Ona pronajímala pokoje, vozila děti a vymýšlela, kam půjdou. Marek do toho jen přicházel. A bylo to nádherné, opravdu bylo, jenže host a člověk, který zůstane, nejsou totéž, i když sedí u stejného stolu a smějí se stejným vtipům.
Okamžik, jmenovala se ta show. A okamžik to byl. Krásný, celý měsíc dlouhý, držený jejíma rukama nahoře ve vzduchu. Laura tehdy ještě nevěděla, jestli se počítá, že tě někdo umí chytit, když ho pokaždé musíš sama přivést pod místo, kam padáš.
