Po vodě se Laura snažila žít. Šlo to ztěžka, protože to strašně bolelo, ale dělala, co se dá. Napsala si pro sebe i pro ostatní takový tip k vodě. Skoč, vejdi, spadni, ale hlavně pak plav. Mokrej budeš vždycky. Čau, půlprázdniny.
Znělo to jako legrace o vodáctví. Bylo to o něčem jiném. O tom, že ať do té vody vejdeš opatrně, nebo do ní skočíš po hlavě, nebo do ní spadneš, výsledek je stejný. Budeš mokrej. A pak už záleží jen na tom, jestli se rozhodneš plavat, nebo se necháš vodou vzít.
Marek byl pořád v Uherském Hradišti, na filmovce, mezi svými. A jednoho dne Laura zjistila, že mu nemůže napsat. Ne že by neodpovídal, na to byla zvyklá. Tentokrát tam prostě nebyl. Zmizel i z toho posledního místa, kde se dal aspoň oslovit. Zablokoval ji. To jeho mizení, které celou dobu jenom tušila, mělo teď tvar. Byla to zeď, a Laura stála před ní a poprvé ji viděla na vlastní oči.
Naštěstí měla kam jít. Zrovna ji čekal druhý ročník týdenního pobytu na chalupě. Ona, parta dětí a několik skvělých žen, jejichž počet se každé ráno měnil podle toho, kdo se jak vyspal. První, co Lauru na chalupě uvítalo, byla Lady Evil od Black Sabbath, a ona ještě netušila, jak trefně.
Byl to týden hluku, smíchu a dětských vět, co se nedají vymyslet. Já jsem tvůj zabíječ, křičel jeden kluk při hře na dvoře. Já jsem tvůj přebíječ, křičel druhý. Ještě že tam není nabíječ, poznamenala tiše jedna z těch bodrých matek a ostatní se mohly potrhat. Laura tam byla celá. Tady ji nikdo neblokoval. Tady stačilo přijít k ohni a byla doma.
Po týdnu ji Marek odblokoval. Zeď zmizela stejně tiše, jako se objevila. Jenže za ní nikdo nestál. Odblokoval ji, ale nemluvil s ní. Jako by řekl, dobře, smíš zase psát, ale neslibuju, že to k něčemu bude. Laura zjistila, že odblokovaný člověk, se kterým se nemluví, je skoro horší než zeď. U zdi aspoň víš, na čem jsi.
A tak udělala to, co uměla. Sedla a vyrobila mu přes AI písničku. Vtipnou, o něm, s refrénem usmějte se, pane, kde nejtěžší prý bylo najít rým na slovo šukat. Poslala mu ji. A Marek, který týden mlčel a předtím ji praštil pádlem do zad, roztál. To je moc hezká písnička, napsal. To mi ještě nikdo nesložil.
Pár dní nato mu napsala, jestli by se v sobotu nechtěl vidět. Že ona jo. Že to nechce nechat takhle blbě.
Tak to byla Laura. Dostala pádlem, dostala zeď, dostala mlčení, a stejně to byla ona, kdo postavil most zpátky. A k čemu sáhla, aby se k němu dostala. K jeho vlastnímu světu, k umělé inteligenci, k písničce, protože tudy se k němu šlo nejlíp. Mokrá byla tak jako tak. Tak aspoň plavala. Tehdy si myslela, že k němu. Trvalo ještě dlouho, než pochopila, že celou dobu plavala k sobě, jen špatným směrem.
