Spát pořád neuměla. Ale naučila se s tím zacházet líp. Když nejde spát, dá se mít hezky i jinak. Dá se snít. Třeba o východu slunce ve 4:55. A když je to snění dost dotěrné, dá se na ten východ jít i podívat, zvlášť když zjistíš, že je teprve 4:48 a máš tedy ještě čas. Poslechnout štěkání srnců. Přečíst si před spaním v knížce, že když se člověk při vzpomínání dívá doleva, hledá staré znalosti, a doprava nahoru, když hledá něco nového. A pak si to ještě přeložit do té své kuchyňské italštiny. Guardiamo a sinistra per cose vecchie. Guardiamo a destra per cose nuove. La dolce vita.
Tak tomu Laura tehdy říkala. Sladký život. Brala nespavost jako bonus k ránu, ne jako poplach. Hlava se uměla obrátit správným směrem, doleva ke starému, doprava k novému, a pořád z toho dělat vtip.
A pak bylo léto a s ním Colours. Jely spolu do Ostravy a byly to ony ve své nejlepší verzi. Svoboda, volnost, hudba do noci. V hostelu se milovali tak, že to bylo slyšet, a ráno Marek od ostatních hostů sklidil obdiv, jak si to s Laurou rozdával. Smáli se tomu oba. Tohle byli prostě oni. Žádný stud, žádné ohledy, jen dvě těla, kterým bylo spolu dobře. Laura si tehdy říkala, že takhle to má vypadat. Že tohle je ono.
A pak se jelo na vodu.
Vody bylo nadstandardně, jak se říká mezi vodáky, když to myslí vážně. Jely jezy. Na jednom se převrhli oba. Loď se obrátila, oba vypadli z lodi a sjeli to po zádech a chvíli se kutáleli v tom, čemu vodáci říkají pračka. Voda nahoře, voda dole, voda všude. Vynořila se vyčerpaná a roztřesená a smála se s ostatními, protože tak se to dělá. Marek to taky přežil. Telefon tu koupačku nepřežil, skončil v opravě, a Laura zůstala bez něj, odstřižená i od té poslední možnosti někomu napsat, jak jí je.
A pak přišla menstruace. Silná, nevhod, jak ženské věci umějí přijít přesně tehdy, kdy se to nehodí. Laura se cítila jako přítěž. Unavená, krvácející, mokrá, na řece plné lidí, kteří chtěli jen pádlovat, pít a být lehcí. Marek vedle ní byl čím dál vzdálenější.
Večer se opila. Možná aby zapadla, možná aby necítila. Marek už spal. Zůstala v restauraci s jinou partičkou, kteří kouřili trávu. Dala si. Pak se tam objevil Marek. Naštvaně se otočil a šel zpět do stanu. Běžela za ním, ale vyhodil ji. Z jejího vlastního stanu.
Vrátila se k partě, ale pak se rozmyslela a chtěla Marka obejmout a udobřit se. V noci pak hledala stan, Dlouho, strašně dlouho se motala mezi cizími stany v táboře, kde všechny vypadaly stejně, a nemohla najít ten svůj. Ten jediný, kam měla na tu noc patřit. Když ho konečně našla, ležel v něm Marek otočený zády.
Druhý den s ní nemluvil. Laura to chvíli vydržela, pak ne. Šťourala, ptala se, dloubala do toho ticha, dokud se nepohnulo. A ono se pohnulo špatně. Marek ji na vodě plácl pádlem do zad. A řekl něco o tom, že by ji klidně vyměnil za někoho jiného. Byl hrubý způsobem, který od něj neznala. A Laura, místo aby vystoupila a šla pryč, seděla v lodi dál a hledala, čím to způsobila. Na další zastávce si vyměnila loď. Bylo to ponižující a smutné.
Při příjezdu a odevzdání lodí od ní skoro utekl. Sbalil se a odjel do Uherského Hradiště, na filmovou školu, na přednášky, na svůj svět, ve kterém pro ni v tu chvíli nebylo místo.
Z opraveného telefonu mu pak napsala. Že neudělala nic, čím by ublížila jemu nebo sobě. Že byla jen unavená a smutná z těch pádů a pak strašně dlouho hledala ten stan. Že je jí to líto. Dostala pádlem do zad a omlouvala se ona.
Na sítě napsala něco úplně jiného. Že letos to mělo úplně všechno. Nadstandard vody, nové techniky sjíždění, saunu, divadlo, pračku, nečekané zvraty v přátelství. Tak zase za rok, kamarádi. S veslem, stanem a smajlíkem na konci.
Tomu se říká humor. Zabalit ránu do vtipu tak pevně, že ji nikdo nenahmatá, ani ty sama. Před pár týdny si Laura ještě hrála s tím, kam se dívá hlava. Doleva ke starému, doprava k novému. Teď věděla jen, že ji bolí záda a že se na ně nedělají testy. Poprvé si otevřeně, byť jen na vteřinu, připustila tu větu, kterou pak honem schovala pod další smajlík. Že tohle nebylo nedorozumění. Že se těšila na společný čas a místo opory dostala přes záda. Doslova.
