Únor toho roku byl suchý. Ne počasím, počasí Laura skoro nevnímala. Suchý uvnitř, jako když se dlouho nic neděje a člověk se přistihne, že čeká, neví na co.
Měli se vidět. Laura se na to těšila celé dny, zařídila děti, sbalila se a vyjela.
Kousek za Táborem se mu pokusila dovolat. Marek to nebral, ani podruhé. Telefon nakonec odložila a jela dál. Ozval se sám, až když byla pár kilometrů za Táborem. Že to musí zrušit. Že chytil nějakou nemoc.
Vyprávěl jí to po kouskách. Jak jel na školení do Boskovic, prošel město až nahoru k hradu, na hotelu dostal zimnici, ale odškolil to. A teď. Po celém těle vyrážka, ruce mu strašně brní, nikdo neví, co to je. Ani doktor, ani ChatGPT. Deset dní antibiotik na něco, co nikdo neumí pojmenovat.
Laura zastavila u krajnice a poslouchala ho. Bylo jí ho líto. A zároveň, a za to se trochu styděla, bylo jí líto i sebe. Pak otočila auto a jela zpátky. Domů, ke svému tichu, po cestě, kterou znala nazpaměť a po které dneska nikam nedojela.
Ještě mu psala. Ať běží k doktorovi. Ale taky, že by ho ráda viděla dřív, aspoň na noc. Že by uměla zařídit hlídání, jsou jarní prázdniny. Nebo že přijede ona, vždyť je to strašně daleko. Napsala mu, že nikde trajdat po městě nechce, že se s ním chce hlavně vyspat, protože sama nespí a ruce ji pak brní taky.
A Marek odepsal, že myslel trajdat po doktorech.
Aha. Laura se tomu skoro zasmála. Naivně si myslela, že se to týká i jí.
Protože tohle byla ta věc, kterou si tehdy nedovolila domyslet. Že vyrážku, kterou neumí pojmenovat ani lékaři, ani ChatGPT, má vlastně taky. Jen není vidět. Brní ji ruce, nespí, tělo drží pohotovost, na kterou se nikde nepřijde, protože se na ni nedělají testy. Marek aspoň dostal antibiotika. Laura dostala smutný únor.
Tu zimu si začala psát. Sama sobě, do telefonu, většinou v noci. Jednu z těch věcí napsala přesně na tohle. Na měsíc rozpolcený mezi nadějí a beznadějí, na nevyřčená milá slova a kopec vyřčených lží, na odvahu riskovat se strachem za zády. Skončila to slovní hříčkou, protože jinak by tu větu neunesla.
Že to není dobrej humor? Právě, je tu suchý únor.
Tehdy jí ta pointa přišla jako vtip. Teprve mnohem později pochopí, že to byla diagnóza. Že některé měsíce nejsou nemoc, ze které se člověk vystůně, ale počasí, ve kterém se rozhodneš zůstat, nebo odejít. A že ona toho února ještě volila zůstat. Poslal ji zpátky, ona poslušně otočila auto, a stejně byla pořád na cestě za ním.
