Marek auto neměl. Když k Lauře jezdíval, jezdíval vlakem. Z Hlavního na Tábor, z Tábora ho Laura vždycky vyzvedla u nádraží ve svém berlingu, které už dávno rezignovalo na představu, že by se kdy mohlo lesknout. Po Lounech, ještě v září, přijel ne poprvé, ale jinak. Stál pod hodinami s batohem přes rameno a v ruce telefon. Když viděl Lauru, sklonil hlavu, jak to dělal vždycky, když ji viděl po delším čase.
V autě cestou na chalupu mlčel, ale tak, jak mlčí lidé, kteří se nestrachují. Laura se na něj několikrát podívala stranou. Nebyl to ale pohled, jakým dříve měřila jeho náladu. Byl to pohled, jakým se díváte na něco, co tu prostě je. Dneska tě nemusím překládat, pomyslela si a usmála se v zrcátku. Věřím, že jsi skutečný a upřímný.
Děti byly u táty, dům patřil jim dvěma a tichu. Marek se neptal, kde co je, věděl to. Postavil batoh do pokoje, vyšel ven, podíval se na zahradu, vrátil se. Manuální práci nedělal nikdy. To bylo Lauře dávno jasné. Marek byl ten, koho do své kuchyně pozvete na víno nebo kafe, ne na štípání dřeva.
Ten víkend se hlavně milovali. Ráno, odpoledne, v sobotu dlouho do noci. S Markem se Lauře tělo otevíralo tak, jak se jí to s nikým jiným nestávalo. Skoro pokaždé přišlo to mokré, nečekané, po čem zůstaly na prostěradle stopy. Druhý den ráno měnili povlečení.
Skvrny doličné, řekla Laura.
Marek to vzal s vážnou tváří, jako programátor, který odhalil bug.
Skvrny doličné se nevypírají. Skvrny doličné se předkládají soudu.
V neděli odjel zpátky do Prahy. V pondělí jí psal o přednášce, kterou poslouchal. Pak po práci. Pak večer. Bylo to drobné, ale bylo to.
Konec září měl Marek školení v Českých Budějovicích. Laura tam jela s ním a tentokrát ne jako návštěva. Při přípravě prezentace mu nosila pivo, říkala mu, co na jeho nápadech funguje a co ne, a byla u toho šťastná. Bylo to její první školení po jeho boku, a ne mezi diváky, ale ze zákulisí. Marek byl klidný, vtipný, její.
Večer přišla Julie. Julie v Budějovicích bydlela, znali se všichni už od Banátu. Nebyla to schůzka, byla to návštěva v jejím vlastním městě. Posadila se mezi ně, objednala víno a začala mluvit o tom, koho v Budějovicích v posledních týdnech potkala. Laura ji poslouchala a bylo jí mezi nimi dobře. Julii milovala a těšilo ji, jak si s Markem rozumí.
Vypadáte spolu šťastní.
Řekla to Julie někdy ke konci večera, mezi sklenkou a sklenkou, tak, jak se říkají věci, které se neříkají proto, aby je druhý slyšel poprvé, ale proto, aby je sám pro sebe slyšel po sté.
Říjen se rozdělil na dva režimy. Když Laura měla děti, byla doma, vařila, vozila je do školy, naštěvovala kamarádky, pracovala. Když je neměla, byla většinou u Marka. Cesta autem do Prahy se stala čímsi normálním, jak jindy pošta na vesnici. Chodili na koncerty, jedli těstoviny na Letné, smáli se v Hangáru, a Marek byl v té době možná nejvíc na svém místě.
A Laura byla konečně jeho přítelkyně. To slovo, které Marek v Lounech řekl před cizími lidmi, jako by tam odjakživa patřilo, si od té doby nosila s sebou. Po měsících, ve kterých ani jeden z nich nepojmenoval, jak to mezi sebou mají… Po roce, ve kterém Laura nečetla jeho zprávy bez toho, aby si zkoušela vyložit, kým pro něj vlastně je, najednou bylo to slovo na svém místě. Byl to pro ni obrovský posun. Ne velké prohlášení, žádný okamžik k uložení do alba. Jen ta jedna věta, jednou v noci na cizí ulici, po které se zem začala chovat trochu jinak.
A přesto se jí občas večer při usínání vrátila stará otázka.
Je to skutečné? Je to takhle v pořádku?
Jen aby mu to vydrželo.
Pomyslela si to jednou v neděli ráno, když Marek ještě spal a venku už začínalo svítat. Bylo to první slovo, které ji v tom šťastném podzimu napadlo o budoucnosti, a ke kterému patřilo trochu strachu.
